Záhadná bedna stále hledá své majitele!

ZTRACENÁ BEDNA

Píše se rok 1994. V německém městě Angermünde přebírá nový majitel starý měšťanský dům. Při vyklízení zapomenutých prostor na půdě naráží v temném koutě na masivní, uzamčenou bednu pokrytou nánosem prachu.

Po násilném otevření se ukazuje, že nejde o běžný domovní odpad. Obsah tvoří ucelený soubor osobních věcí, které někdo pečlivě uschoval po konci druhé světové války.

Bedna se stává časovou kapslí: rok 1945 zde není datem v učebnici, ale okamžikem, kdy se zastavil čas jednoho lidského osudu.

Od nálezu k výzkumu

Nový majitel se rozhodl nález neprodat ani nerozebrat. Předal jej do rukou odborníků v místním muzeu, čímž zahájil proces, který kombinuje detektivní práci s historickou analýzou.

Když se víko bedny v tichu muzejní pracovny znovu otevřelo, tentokrát pod rukama odborníků, atmosféra se změnila. Už to nebyl jen starý nález z půdy, ale historický pramen.

1. První ohledání a „šok z autenticity“

Kurátor muzea v Angermünde nejprve nařídil bednu izolovat. Předměty, které byly padesát let v relativně stabilním prostředí na půdě, náhle čelily vlhkosti a světlu. Prvním krokem nebylo čtení dokumentů, ale stabilizace. Každý kus oděvu, každá obálka a každá fotografie byly opatrně vyneseny a položeny na neutrální balicí papír.

Odborníky zarazila jedna věc: pečlivost. Věci nebyly do bedny naházeny v panice. Byly složeny s precizností někoho, kdo věřil, že se pro ně brzy vrátí.

2. Rozkrytí obsahu: Co bedna vydala?

Při katalogizaci se začal rýsovat obraz konkrétního člověka. Mezi věcmi se nacházely:

Osobní doklady: Pracovní knížka, očkovací průkaz a domovní kniha, které jasně určily jméno a datum narození.

Cennosti bez finanční hodnoty: Památníky se vzkazy od přátel, pramínek vlasů v medailonku a prsteny, které majitel z nějakého důvodu nechtěl mít u sebe při útěku.

PÁTRÁNÍ ZAČALO

Pracovníci muzea stáli před zásadní otázkou: Komu tyto věci patřili a komu patří dnes? Podle německého práva a muzejní etiky začalo pátrání po žijících dědicích. Příběh se rozkřikl v místním tisku. Bedna se stala symbolem kolektivní paměti města – stovky lidí v Angermünde měly podobné osudy, ale jen málokdo měl svou minulost takto „zakonzervovanou“ v dubové bedně.

Na víku je ručně psaný nápis:

„Rodina W. Drescher “

„Emil Fritsch Würbenthal č. 93 Kreis Freudenthal Waggon 32“

„Uprchlické zboží rodiny E. Fritsche a A. Dreschera

Angermünde Berliner Straße 70 Prov. Braniborsko“.

Analýza nálezu: Svědectví nuceného odchodu

Následné pátrání v archivech a analýza nalezených dokumentů umožnily identifikovat konkrétní osoby, kterým tyto předměty patřily. Cesty osudu se v této bedně protnuly u tří jmen:

Adelheid, rozená Fritschová, bytem Zuckmantelerstrasse 93 (dnes ulice Zlatohorská, Vrbno pod Pradědem)
Aloisie Kröstová
Wilhelm Drescher, profesí mistr, který před vyhoštěním žil na adrese Bahnhofstrasse ve Würbenthalu (Vrbno pod Pradědem, Nádražní ulice).

Zlatohorská 93, Vrbno - rok 2023

Tito lidé byli postaveni před krutou realitu konce války. Během pouhých několika hodin se museli rozloučit se svými domovy a připravit se na nejistou budoucnost. Podle tehdejších nařízení si každá osoba směla vzít do transportu pouze 40 kg zavazadel - to odpovídalo této bedně.

Sčítání lidu Vrbno pod Pradědem rok 1910

Cesta do neznáma

Historický výzkum a analýza sčítacích operátů potvrdily, že nalezené předměty skutečně patřily rodině z Vrbna pod Pradědem (tehdejšího Würbenthalu). Majitelé těchto věcí byli nuceni opustit své domovy během divokého odsunu v roce 1945 a následných transportů v roce 1946. Cesta jejich vlaku skončila v braniborském městě Angermünde.

Realita po příjezdu

Pro uprchlíky však příjezd neznamenal okamžitou úlevu. Dobové směrnice pro obyvatele Angermünde jasně popisovaly krizový stav:

Ubytování: Nově příchozí byli hromadně umísťováni do provizorních prostor, například na slaměné matrace v budově místní střední školy.

Demografický šok: Jen během roku 1946 zaznamenalo Angermünde nárůst populace o 2 253 uprchlíků.

Sociální napětí: Stejně jako ve zbytku poválečného Německa nebyli vyhnanci vítáni s otevřenou náručí. Obytný prostor i jídlo byly na příděl a místní obyvatelé se o tyto vzácné zdroje museli nedobrovolně dělit.

Osudové minutí

Přeplněné tábory, kritické hygienické podmínky a nejistota v Angermünde vedly rodinu k zásadnímu rozhodnutí: ve městě nezůstanou. Krátce po příjezdu se rozhodli pokračovat v cestě dál na západ, v naději na lepší životní podmínky.

Bedna s jejich nejcennějšími věcmi však putovala jiným tempem. Do Angermünde dorazila vlakem se zpožděním dvou dnů. Na nádraží už na ni nikdo nečekal. Protože však byla opatřena jasnou adresou, doručili ji do domu, kde měla rodina původně bydlet. Majitelé domu bednu převzali a v dobré víře ji uložili na půdu v domnění, že se o ni právoplatní majitelé brzy přihlásí. K tomu však již nikdy nedošlo.

Stopy v archivech: Cesta do Bavorska

Teprve muzejní pátrání po padesáti letech odhalilo další kapitoly jejich putování. Podle záznamů byl pár v roce 1946 zaregistrován v obci Edelshausen (okres Schrobenhausen v Horním Bavorsku). Zde žili spolu se svým synem Rudolfem Drescherem až do roku 1954, kdy jejich cesta pokračovala dále do Mnichova.

Zatímco osud Wilhelma a jeho rodiny v Bavorsku byl díky archivům zmapován, jedna záhada zůstává i nadále nevyjasněna. Místo pobytu a další osud Emila Fritsche se historikům dosud nepodařilo vypátrat.

Bedna z Angermünde tak zůstává nejen unikátním souborem předmětů, ale především symbolem rozdělených rodin a zpřetrhaných vazeb, které poválečný odsun přinesl. Dnes, jako součást muzejní sbírky, konečně vypráví příběh, který měl zůstat zapomenut pod vrstvou prachu.

Google Sites

Report abuse