V roce 1824 Johann Urban zakoupil pozemky od Antonína Schmidta, jircháře působícího ve Vrbně, a na těchto pozemcích založil malou sklárnu. Z historických map je již zřejmé, že Urban nechal vybudovat vodní náhon z řeky Opavy. 

Předpokládá se, že Johann Urban byl významným podnikatelem ve Vrbně na počátku 19. století. Kromě zmíněných pozemků vlastnil několik dalších budov po celém městě, což svědčí o jeho významné úloze v místním podnikání.

V roce 1860 koupil budovy skláren včetně pozemků pan Anton Heider. Zprvu zde provozoval zavedenou sklárnu, ale v důsledku nepříznivých podmínek odbytu výrobků, se rozhodl tuto továrnu přebudovat na výrobu kovového zboží. Začal svou myšlenku uskutečňovat, ale neblahé podmínky mu však nedovolily dílo dokončit. Proto se rozhodl po předchozí nabídce pana Adolfa Grohmanna odprodat svou továrnu a rovněž mu přenechat i plánovanou výrobu. Kupní smlouvou ze dne 30.června 1867 přešla nemovitost čp.146 včetně přilehlých pozemků do majetku Adolfa Grohmanna.

Anton Heider poté odchází do Brna, kde se v roce 1870 spojuje s Eduardem Tillem, kde na Trnité ulici zakládají továrnu na výrobu železných drátů a nýtů: Drahtstiften und Nietenfabrik des Eduard Till et Anton Heider.

Z prvu se Adolf Grohmann (více o rodu Grohmann zde) věnoval drátovně a řetězárně. Když byl vybudován větší počet strojů na výrobu hřebíků, započal ve větším rozsahu s výrobou hřebíků a to tak, že se vyráběly hřebíky od nejmenších (štiftů) až do největších druhů lodních hřebů. Převážně zde byli zaměstnáni muži, pouze v balírně menší počet žen.

Z počátku byl odbyt omezen na nejbližší okolí, až teprve později byly výrobky dodávány i do větších měst. To se dělo převážně koňskými potahy. K většímu rozmachu došlo teprve po otevření železniční dráhy Vrbno-Heřmínovy, která byla dána do provozu roku 1880. Tato významná událost ovlivnila produkci do té míry, že se muselo pomýšlet na rozšíření továrny. K tomu se naskytla vhodná příležitost  tehdy, když se objevila možnost pronajmutí pro tuto výrobu zařízení hutě v Ludvíkově, která patřila Řádu německých rytířů.

Ve stejné době ukončil svá studia na vysoké škole technické v Aohenu a v Berlíně i Adolfův syn Robert a rovněž dokončil svůj praktický výcvik v Kladenských železárnách v Kladně a v Hamerau v Bavorsku. Byl proto jmenován vedoucím pobočného závodu v Ludvíkově. Za tímto účelem se také nastěhoval do správcovského domu Řádu německých rytířů v Ludvíkově. 

Svými rozhledy a houževnatým úsilím se mu podařilo podstatně zvýšit a zlepšit výrobu natolik, že v uznání za jeho zásluhy byl již v roce 1884 přijat za společníka firmy. Od té doby nesla firma nový název: Adolf Grohmann a syn.

V době provizoria obchodních poměrů byl ve vrbenském závodě postaven nový parní kotel a v samostatné budově zřízena nová kalírna, která byla nejdříve vedena panem Adolfem Küffem a v posledních letech pak společně s panem Maxem Lederem.

Konečně v roce 1914 mohlo být přistoupeno k reorganizaci společnosti. Pan Kurt Grohmann si v mnoha podnicích osvojil odborné znalosti a od roku 1912 byl činným v mateřském vrbenském závodě. 

Dne 1. dubna 1914 přistoupil jako obchodní podílník firmy. Mimo něj byl také jeho bratr Lothar Grohmann zapsán jako komandista.

Ihned na začátku války narukoval mladý společník pan Kurt Grohmann, jeho bratr Lothar, 4 úředníci a 19 dělníků k vojsku. V důsledku dlouhého trvání války postihl tento osud ještě mnoho úředníků a dělníků  podniku, takže za celou dobu trvání války byli k výkonu vojenské služby povolání dva společníci, 16 úředníků a 88 dělníků. Brzy na to musela být omezena i výroba, neboť válka přetrhala spojení téměř se všemi hospodářskými zdroji. Znovu se dostala firma do tíživé situace, neboť již zase chybělo jednotlivé vedení.

Proto byl opět k vedení firmy povolán Hugo Grohmann, který se znovu nabídl prozatím převzít vedení firmy. Postupně mohlo být počáteční omezování výroby opět odloženo, neboť docházely větší objednávky od vojenské správy. Dodávány byly hlavně přezky, knoflíky, chlebníkové a tlumokové kování, kroužky na ruční granáty, háčky na polní stany, polní postele a jiné.

Bohužel v důsledku nedostatku surovin a provozních materiálů se pracovní možnosti stále omezovali. Zároveň byl nedostatek potřeb pro údržbu strojů a nářadí. Brzy na to byly spotřebovány zásoby materiálu a zboží, takže znovu muselo nastat podstatné omezení výroby.

Všeobecná vyčerpanost z války se stále citelněji projevovala i ve firmě. Bylo to v době nešťastného konce války a s tím souvisejícího  převratu staré monarchie, kdy ze stavu vysoko přes 200 lidí, který byl v normálních dobách se snížil stav zaměstnanců na pouhých 94 osob.

Poněvadž zvláště u dělníků se projevovaly potíže při obstarávání potravin, kterých byl velký nedostatek, dala firma podnět ke zřízení válečné kuchyně, na jejímž vybavení, zásobování a vedení má veliké zásluhy paní Marie Grohmannová (matka Kurta a Lothara).

V 70. letech byla také realizována stavba nové administrativní budovy podnikového ředitelství, spolu se závodní jídelnou a kuchyní, která nahradila starou, již zcela nevyhovující jídelnu z doby Adolfa Grohmanna. 

Podniková jídelna lisoven byla v prvním patře této budovy, kde v době obědů fungovala i kantýna. Ráno od půl šesté do devíti fungovala kantýna jen v přízemí.

Píše se rok 1974 a Československá televize – reklamní oddělení Ostrava natáčí spot o Lisovnách nových hmot ve Vrbně pod Pradědem. 🎬

📌 Záběry ukazují:

🎶 Závodní klub s dechovou hudbou Vrbenka

🏭 Výrobu plastových výrobků v lisovnách

📺 Reklamní spoty LNH vysílané v Československé televizi

Před nově jmenovaným vedením podniku a závodů v 70. letech tak stály nemalé úkoly v zajištění zvýšených požadavků na plastové díly. Pro rostoucí potřeby lisovacích a vstřikovacích forem v ČSSR bylo s podporou GŘ Prago Union Praha přijato usnesení postavit v závodě Bruntál novou nástrojárnu, s důrazem na rozšíření kapacit výroby TG forem pro přepravkový program (přesunutý ze závodu Vrbno) a požadavky armádních zakázek. Stavba byla dokončena v r. 1985. 

V závodě Chuchelná v 80. letech započala výstavba velké výrobní haly pro zajištění požadavků armádních zakázek. 

V roce 1987 byl v důsledku výstavby vodního díla Slezská Harta likvidován závod Leskovec.

Od roku 1976 probíhala průběžně v závodě Budišov modernizace strojního vybavení pro technologii vstřikování termosetů, kde byla pro tuto technologii vybudována nová výrobní hala.

Lisovny nových hmot Vrbno pod Pradědem, který zahrnoval několik závodů po celé republice, byl po Plastimatu Liberec druhým československým producentem výrobků z plastických hmot. Díky vlastním designérům měly jeho produkty velmi vysokou estetickou úroveň a svým masovým rozšířením určovaly podobu všedního života socialistického Československa. Mimo jiné tento závod vyráběl košíky na ovoce či pečivo, konvičky na zalévání květin, odpadkové koše, tácy, zahradní nábytek, truhlíky na květiny, přepravky na láhve, dětské vaničky, misky, nádoby do mixérů, koše na prádlo. Dále různé druhy fólií z různých materiálů do oken automobilů, na balení výrobků potravinářských a strojírenských výrobků, na umakartové desky, plastových výrobků s kovovými zálisky, výrobky z polyuretanu nebo z lehčeného polystyrenu pro chladírenská zařízení a stavebnictví. Zůčastnilo se mnohých výstav jak v zahraničí tak i v tuzemsku např. výstavy Plastex konané v roce 1972 v Plzni.

V období 80. let byla vybudována v závodě Vyškov, mimo areál města, vstřikovna termoplastů. V průběhu 80. let se začaly výrazněji projevovat důsledky nezajišťované systematické obnovy a modernizace strojních kapacit, jak v oblasti výroby plastových dílů v lisovnách, tak i v nástrojárnách. 

Problémy narůstaly i v oblasti ekologických zátěží. Tyto jevy postihovaly většinu průmyslových podniků v tehdejší ČSSR. Za dobu existence n.p. LNH se z něho stal největší specializovaný plastikářský podnik v republice, schopný vyrábět náročné díly z plastů, vybavený uznávanými odborníky z oblasti konstrukce nástrojů a výlisků a z oblasti technologie tváření plastů. V nástrojárnách podniku vyrostli vysoce kvalifikovaní nástrojáři, jejichž dovednost byla v oboru vysoce hodnocena.

Od roku 1990 docházelo postupně k reorganizaci podniku LNH Vrbno, který prošel postupným rozdělením na samostatné právní subjekty. Prvním krokem bylo osamostatnění závodu v Mikulovicích, který byl privatizován některými vedoucími pracovníky podniku a generálním ředitelem. Tento proces vedl ke vzniku nové společnosti PFT s názvem Plastform Mikulovice s.r.o.

Po neúspěšné privatizaci a zániku této firmy v roce 1998 vznikla nová společnost s názvem Plastkon Mikulovice s.r.o. Tato firma se úspěšně etablovala v oblasti spotřebního zboží z plastů a nadále prosperuje na trhu. Celý proces reorganizace umožnil jednotlivým subjektům lépe se zaměřit na své specifické obchodní činnosti a přispěl k udržení a rozvoji podnikatelské činnosti v této oblasti.