Embedded Files
V roce 1962 se členové Vlastivědného kroužku ve Vrbně zúčastnili fascinujícího odpoledne v přítomnosti pana Adolfa Nitsche. Během této události sdílel své vzpomínky na doby, kdy se věnoval lovení zmijí.
Na fotografii z roku 1960 je Adolf Nitsch - pracoval ve sklárnách jako sklář.
Po zdařilé besedě s nejstarším českým občanem města s. Chrobokem, dojednali jsme si podobnou besedu s důchodcem Adolfem Nitschem, o kterém jsme se dověděli, že umí dobře chytat zmije.
Vydali jsme se s naším hostem do přírody, aby nám ukázal svoji nebezpečnou zručnost. Bylo parné červnové odpoledne. Do prázdnin již chybělo jen několik málo dní. Na obloze nebylo ani mráčku, slunce nemilosrdně pražilo do okolních kamenitých strání. Vydali jsme se nad město na úbočí Vysoké hory, kde dříve bývala úzká políčka, lemovaná vysokými kamennými hrázemi. Když jsme se přiblížili k první hrázi, naznačil nám náš průvodce, abychom se ztišili a posadili do úvozu. Sám pak tiše našlapoval jako kočka a opatrně se přibližoval ke kamenité hrázi. Chvílemi se zastavil a ostřížím zrakem pozoroval prostor před sebou. Pak se na nás obrátil s veselým úsměvem a my jsme pochopili, že spatřil svoji kořist. My jsme ale neviděli vůbec nic. V ruce svíral delší hůl s rozštěpením na konci. Pak holí namířil před sebe, prudce vyrazil, hůl zapíchl mezi kamení, dvě tři vteřiny posečkal, pak se shýbl a přesnými pohyby uchopil něco dlouhého, co vypadalo jako silný ohebný prut. Měli jsme oči na stopkách. Přiskočili jsme k našemu lovci a spatřili, že drží pevně za hlavičku pořádnou zmiji, která se mu volným koncem omotává kolem obnažené ruky. „Tak se to, chlapci, musí dělat - podívejte se“, říkal náš lovec. „Hezky musím palcem a ukazováčkem zmáčknout čelisti, aby zmije otevřela tlamičku, pak palcem druhé ruky vymáčknu jedovaté váčky, potom ji nechám kousnout do větvičky nebo kousku látky a pak si zmiji mohu dát do kapsy nebo třeba za košili.“
A skutečně všechno podle svých slov také prováděl. Když chtěl dát nejblíže stojícímu Vláďovi zmiji do ruky, ten jenom zakvíkl a uskočil, ale náš lovec na důkaz toho, že nemluvil do větru, vložil si zmiji naprosto klidně za košili. Pak nám znovu naznačil, abychom byly tiše, protože zmije jsou velmi plaché a zmizí v díře při každém šelestu. Než jsme se nadáli, měl již čtyři zmije. Hlavně ta poslední byla opravdu pořádná.
Měla černošedou barvu s velmi výraznou klikatou čarou na hřbetě. Náš lovec je všechny vložil do velikého igelitového sáčku, který nám svěřil do opatrování. Měli jsme strach, aby se zmije neprokousaly, proto jsme sáček pověsili na delší hůl.
Pak jsme se sesedli k menší besedě, na které nám lovec vyprávěl hodně zajímavých věcí ze svého života i z mnohaletých zkušeností při lovení zmijí. Byli bychom poslouchali dlouho do noci, tak to bylo zajímavé. Z vyprávění jsme si poznamenali následující:
Otce to ale nazlobilo, sebral pytel se zmijemi a spěchal na městský úřad sám. V kanceláři důchodního sedělo několik úřednic, které společně přesvědčovaly otce, že již zmije neberou. Otce to dohřálo, rozvázal pytel a všechny zmije vysypal na podlahu. To bylo křiku a kvikotu! Všechny úřednice i pan důchodní vyskákali na stoly a volali, aby tatínek zmije posbíral, že mu za to dobře zaplatí. Když tatínka svatosvatě ujistili, že dostojí svému slibu, sebral všechny zmije zpět do pytle. To byla tehdy, panečku, legrace! Vždycky to ale nebylo tak veselé. Můj tatínek rád ze sebe někdy dělal furianta. Hlavně před cizími letními hosty, kteří k nám do hor v létě přijížděli. S kapsami plnými zmijí chodil rád do hospody a za skleničku režné rád předváděl své kousky. Jednou ve veselé náladě si dal zmiji pod klobouk. Ta se nějak vysoukala a kousla otce do krku a do obličeje. To již nebyla žádná legrace. Během několika minut otec otekl, celý zmodral a místní lékař prohlásil, že není záchrany. Otce donesli domů skoro v bezvědomí. Mluvit již skoro nemohl, jenom sípal, gesty mi však naznačoval, abych mu rychle skočil pro sodovkovou sklenici režné. Celou ji pak vypil a usnul. Všichni sousedé byli přesvědčeni, že nemůže dožít rána.
„Jó, teďka, chlapci, to se vám to žije! Doma máte, nač si vzpomenete, chodíte pěkně oblečení, o nic se vlastně nemusíte starat - to my jsme to měli za mlada jinačí! Zmije jsem musel již jako kluk chytat proto, abych si tím vydělal na botky nebo na košili. Naučil mě to můj otec, který také nechytal zmije jenom pro legraci. Pracoval tehdy ve sklárně u továrníka Richtra, a protože se ve sklárně pracovalo v některém období jenom taky dva až tři dny v týdnu, rád si taky na obživu celé naší rodiny přivydělal nějakou tu korunu. Hlavně před první světovou válkou se za každou zmiji poměrně hodně platilo. Zmije vykupovali na městském úřadě. Při pěkném letním počasí jsem skoro každý den před večerem chodil s pytlíkem zmijí na městský úřad, kde je městský strážník převzal a městský důchodní proplatil příslušnou odměnu. Zpočátku nám platili korunu za kus, potom padesát haléřů, pak dvacet, deset a nakonec vůbec přestali zmije vykupovat. Jednou mě také otec poslal s rovnou stovkou zmijí. Na městském úřadě mi ale řekli, že již zmije nevykupují a tak jsem se vrátil s nepořízenou domů.
Když se však rozednilo, vstal otec jako normálně a šel za svým zaměstnáním do sklárny. Žádný jiný člověk by to nemohl přežít. Otec ale byl již vícekrát uštknut, takže mu jed příliš nevadil. Byl, jak se říká, imunní. Mně již teď také uštknutí nevadí. Když mě někdy zmije kousne, tak mi jen trošku ruka oteče, jinak nic. Ranku vždycky ústy vysaji a nepotřebuji ani žádnou injekci. Vy, kluci, byste si to ale nemohli dovolit! Buďte vždycky na zmije opatrní. U nás kolem Vrbna je jich na skalnatých stráních stále dost. Zmije jsou ale velice plaché. Stačí, aby uslyšely sebemenší šelest nebo kroky a zmizí v díře. Přesto je ale lépe nosit do lesa, hlavně když chodíte na jahody nebo na houby, vysoké boty. Také když si chcete sednout nebo lehnout někam na mez, nejdříve si okolí dobře prohlédněte. A víte, že zmije mají také svoji královnu? To vám ale povím až někdy jindy. „
Slunce se již chýlilo za Medvědí vrch, když jsme se ubírali domů z naší zajímavé besedy. To je zvláštní, kolik zajímavých lidí žije mezi námi. Na první pohled by to nikdo neřekl. Příští rok se zase podíváme k našemu lovci zmijí, aby nám něco řekl o zmijí královně.
Text: Sborník vlastivědného kroužku ve Vrbně pod Pradědem 1962
Google Sites
Report abuse