Podle dochované mzdové knihy firmy Weiss, Rössler a spol. z let 1818-1819 pracovalo v uvedené době pro tuto faktorii 158 domácích dělníků. Z toho 118 mužů a 40 žen. Vyrobili 134.286 štůčků nití a rok na to již 147.916 štůčků.

Vznikly dvě různé technologie, starší na obyčejném kolovrátku, při které mohl niťař současně pracovat nanejvýše se třemi až čtyřmi vřeteny a novější na zákrutním kolovrátku, kde bylo současně 12 až 20 vřeten v činnosti.

Po třech desetiletích takto provozované výroby umírá spoluzakladatel firmy ve Adolf Weiss – 3. srpna 1830. Jeho podíl přebírá syn Karel.

V letech 1839 – 1841 se mění způsob výroby. Pracovalo se převážně jen strojně vyrobenými přízemi z Anglie a z akciové přádelny v rakouském Pottendorfu. Jen malá část příze rozdělovaná domáckým niťařům pocházela z Rumburska. Pohyb surovin a hotových výrobků probíhal v původní velké budově za bývalým hamrem, kde byly také sklady. V roce 1843 vyrobilo 400 pracovníků již 800 kop nití. V apretační manufaktuře bylo 6 luhovacích a 3 teplovodní kotle. Část z takto poctivě vytvořených prostředků bez ohledu na délku pracovní doby v tvrdém zaostalém prostředí v podmínkách ranného kapitalismu sloužila jako záloha pro velké výdaje za dovezené produktivnější stroje, poskytující lidem více výdělečných možností. 

Vdovu Marií Grohmannovou stihl nezáviděníhodný osud, protože přežila všechny svoje děti. Ve stejném roce, kdy ovdověla, ji zemřela mladičká dcera Ilse, která měla teprve 12 let. Do plnoletosti synů zůstala jedinou majitelkou firmy a tak na ni dolehly všechny starosti o výrobní náplň továrny. Funkci starosty po zesnulém Emilu Grohmannovi převzal jeho bratranec Hugo Grohmann, syn majitele přádelny lnu. V roce 1908 se začalo s výrobou knoflíků z nití a rok na to zakoupila Marie ve smyslu jednání zesnulého manžela závod v Pochni. Tam zemřel poslední majitel firmy König a Leyer, která byla založena v roce 1870 a svou výrobou konkurovala továrně ve Vrbně a kupem odpadl soupeř a výroba se rozšířila.

Roku 1912 dospěli nejstarší synové Erich a Friedrich a tak vstoupili do rodinné firmy.

V té době však vypukla světová válka a syn Erich musel narukovat. Těžko bylo vdově Marii, když ji zastihla krutá zpráva o smrti nejstaršího syna a spolumajitele firmy Ericha. Padl 18.6.1916 v Czernoviczi na Bukovině. Vedení firmy tak zůstalo na Friedrichovi, který byl postižen na páteři od narození.

Po utišení zbraní a zhroucení rakouské monarchie se ženil Friedrich Grohmann se Susannou Primavesi. Její otec byl spolumajitelem továrny na zpracování juty a vlastníkem přádelny ve Světlé Hoře. Těžký byl dopad rozpadu Rakouska-Uherska na odbytové podmínky. Vyžadovalo to přizpůsobování změněným poměrům na zahraničních trzích. V letech 1919-1920 se zakládaly vedle vídeňské továrny další pobočné závody také v rumunském Temešváru a maďarské Rákospalotě u Budapešti. V rodině majitele došlo k radostné události, když mu žena Susanna porodila rok po svatbě syna Johanna Georga a za další rok dceru Elenoru.

Toho roku bylo dokončeno několik stavebních akcí. Byla zvětšena administrativní budova, k barevně byly přistavěny koupelny, postaveny garáže a rozměrné haly nového bělidla s prosklenou střechou, kde bělení na trávníku bylo nahrazeno bělením chemickým. Uvolněné provozní plochy byly zarovnány pro výstavbu závodního fotbalového hřiště. Výkonné upravárenské postupy, vyžadující velké množství kvalitní vody si vynutily výstavbu velkých sběrných jímek na svahu pod chudobincem. V přední části barevny nechal Kuno Grohmann zřídit veřejné lázně se stálou službou lazebníka pro zaměstnance zdarma a pro veřejnost za poplatek. To bylo v čase, kdy vlastní koupelna byla ještě vzácností. Později bylo za přispění Grohmannů otevřeno první veřejné vrbenské koupaliště s mnoha kabinami mezi náhonem a tratí, napájené z náhonu.

Ve dnech 6-9.2.1928 se z iniciativy bratří Grohmannů sešlo Evropské konsorcium průmyslníků – niťařů v Praze. Podnikatelé tohoto odvětví si vyměňovali zkušenosti z oblasti výroby a obchodu.

Jak ukazuje seznam čestných hostů, účastnili se mimo několika zmocněnců i tehdejší ministr zahraničního obchodu Dr. Eduard Beneš a Dr. František Peroutka, ministr obchodu. Účastníci si prohlédli zajímavosti Prahy a byli přijati na Staroměstské radnici primátorem JUDr. Karlem Baxonem. Pak odjeli zvláštním lehátkovým vagonem do Zlína k prohlídce Baťových závodů a nakonec do Vídně, kde se s nimi rozloučil v atelierech „Wiener Werkstätte“ Dr. Kuno Grohmann.

Údolím Opavy a kolem továrny se valila i další pohroma. Tohoto smutného roku 1940 se opakovala po 37 letech opět velká povodeň. Ničivé záplavy se tehdy držely hlavně mnichovských břehů. Voda narušila velký jez, vybudovaný po zátopách roku 1903 a vyplavila dlouho za odměnu hledané plamencové kotle sklárny, které byly pod ním leta zasuté náplavem. Na konci války byly pak zneužity jako cvičný terč při výcviku střelby protipancéřovými pěstmi civilních jednotek Volkssturmu.

Ve stejném roce se dokončila přístavba k dlouhé budově niťárny s podjezdem a sklady po obou stranách. Továrna dodávala tehdy na trhy bavlněné nitě, nitě ze lnu a ramie, pletené a tkané zboží, knoflíky z nití, konopnou přízi a nitě a oděvní doplňky. Válečná výroba jela naplno, obchody se dařily. Všechny uniformy potřebovaly nitě. Od nejvyšších říšských pohlavárů přes všechny složky branné moci až po posledního ubožáka v koncentračním táboře.

Jak se množily povolávací rozkazy, opadalo nadšení. Armáda vytrhávala muže z rodin a z pracovišť a hnala je před hlavně zoufale se bránicích napadených národů. Proto musely v těch dobách často ženy zastávat práci mužů.

Později se však objevily komplikace. Tyto problémy se projevily při výměně původních zkušených pracovníků, kteří byli z Československa odsunuti a nahrazeni novými dosídlenci, především ze Slovenska. S příchodem nových pracovníků se vrátili také bývalí obyvatelé Vrbna, kteří museli v roce 1938 opustit město kvůli národnostním čistkám němců. Do role národního správce závodu byl 12. července 1945 ustanoven jeden z těchto navrátilců – ing. Jan Vladař. Před ním tuto funkci vykonával Oldřich Čermák, pověřený Národním výborem v Praze.

V roce 1946 byla vládou Československé republiky vydána vyhláška, která se týkala továren a závodů v národní správě. Konkretně pro vrbenskou textilku říkala, že: 

Během té doby, kdy Jan Wágner stál v čele továrny, chystaly dějiny další podstatnou změnu, tentokrát vlastnických vztahů.

Znárodnění, tedy převedení majetku soukromých vlastníků do rukou státních úředníků tady již proběhlo. Proto únorové události roku 1948 prošly ve Vrbně a okolí celkem klidně a bez třídních třenic. Nebylo o co bojovat, neboť všechny německé majetky byly zkonfiskovány, jejich bývalí vlastníci buď padli na frontě nebo byli odsunuti a továrny buď byly již národní podniky nebo fungovaly od počátku roku 1946 pod národní správou.

• Březen 1948 -  Z továrny odchází Jan Vágner a v červnu nastupuje po něm do vedení závodu Ing. Karel Sandány. V této funkci byl ale jen půl roku, poté co byl propuštěn pro ztrátu důvěry ho nahradil Bohuslav Chytil - účetní. Za jeho vedení došlo ve výrobním oboru k zhospodárnění produkce, což znamenalo zrušení výroby nití a převedení strojového parku do tehdejšího podniku “Závod mezinárodního dne žen“ v Bratislavě. Tím se uvolnily prostory niťárny a skárny a později leštírny a železenky pro připravovanou výrobu šněrovadel a příbuzných pletených výrobků. Rozlehlá podlaha vyklizené niťárny se betonovala a připravovala pro proplétací stroje, které byly stejně jako okouvací automaty přivezeny později z bývalých Baťových závodů z Otrokovic a Liptovského Mikuláše.

• Srpen 1951 - Bořivoj Zeman nastoupil jako vedoucí závodu.

• Říjen 1951 - K uspokojení stále narůstající poptávky pro prýmkařských výrobcích byla v bývalém skladě příze zřízená prýmkárna č.8.

Rok 1962 zaznamenal opět rostoucí požadavky dodávek na západní trh prostřednictvím Centrotexu v Praze a zároveň povinnost uspokojit nenasytný trh zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. 

Možnosti závodu byly využity do krajnosti. Proto se upravily poslední postradatelné místnosti skladu naproti zámečnické dílny na prýmkárnu č. 10. K uspokojení poptávky hlavního odběratele Svitu v tehdejším Gottwaldově, bylo třeba občas vedle běžných velkosériových dodávek použít k vyřízení bleskových požadavků i osobního kurýra se zvláštní dodávkou zboží v kufru, který byl okamžitě předán do výroby. 

Exotické jména měst na početných bednách, připravených k odeslání v expedici svědčily o tom, kam všude putovaly výrobky závodu. Adresy ve španělštině nebo portugalštině pro cesty námořními loděmi do zemí jižní a střední Ameriky, azbukou pro dodávky do Moskvy, zemí bývalého Sovětského svazu a dále transsibiřskou magistrálou do Mongolska, dokonce občas do zemí Oceánie a na souostroví Fidži. 

K zvládnutí těchto úkolů přispěly také dodávky výkonnějších soukacích strojů, které vyrobili v podnikových strojírenských dílnách ZSKN v Krnově. V té době provedli pracovníci Centroprojektu Gottwaldov situační a výškopisné zaměření závodu. Stejného roku také nastoupil dentista J. Palík do nově zařízeného závodního zubního střediska v prostorách obchodního útvaru v administrativní budově.