NITĚ, PRÝMKY, TKANIČKY

Od počátku 19. století se na tomto místě střídali průmyslníci, kteří otvírali cesty nových inovací. Od Adolfa Weisse a Ferdinanda Rösslera až po rodinu průmyslníka Johanna Josefa Grohmanna. Továrna zde vyráběla nitě a příze, které se staly známými po celém světě. Po válce však továrna i rod Grohmannů utichly. Z původní manufaktury se stal národní podnik a následně Závody Stanislava Kostky Neumanna, specializující se na výrobu šňůrek, sítí a třásní.

Příběh této továrny není jen příběhem průmyslového vývoje, ale také osudem rodiny Grohmann, jejichž práce zanechala výraznou stopu v průmyslových dějinách regionu. Je to příběh odvahy, inovace a proměn, který zůstává nezapomenutelným dědictvím v historii průmyslového světa.

1800 - 1812   WEISS & RÖSSLER 

Johann Adolf Weiss

Johann Adolf Weiss z Vrbna nejprve skupoval surovou přízi a nitě od drobných domácích výrobců a dával je pak bílit. Barvené výrobky pak dodával hlavně do Vídně, kam se v roce 1780 odstěhoval a otevřel si tam obchod se slezskými nitěmi. V září 1797 se již jako obchodník a měšťan ve Vídni, obrátil na hospodářskou správu Řádu německých rytířů v Opavě se žádostí, aby mu bylo dovoleno vybudovat ve Vrbně na pozemku poblíž zrušeného kosařského hamru, který byl v majetku Georga Riedla,  velké bělidlo příze a nití, zhotovených menšími výrobci z města a okolí. K realizaci tohoto záměru se spojil s mladým a přesto zkušeným Ferdinandem Rösslerem z Krásné Lípy. 

Ferdinand Rössler

Rössler byl odborníkem, běličem, schopným zavézt ve Slezsku český způsob bělení lnu a řídil podnik ve Vrbně v nepřítomnosti Weisse, který se věnoval výhradně obchodu ve Vídni. Tak vznikla v roce 1800 nejvýznamnější slezská niťská firma Weiss & Rössler. 

Weiss & Rössler se vybudováním firmy zasloužili o zavedení tzv. české bělící metody ve Slezsku, postarali se o to, že denně bylo lidem z Vrbna a okolí nabízeno 130 pracovních míst, poskytujících dobrý výdělek. Tovární provoz ve Vrbně tehdy ještě nebyl, suroviny se nakupovali hlavně v Albrechticích a v Šumperku. Ty se pak pomocí vhodných přípravků třídili podle síly do různých čísel a pak předávali domácím ručním niťařům, kde se dvou, tří až čtyřnásobně sdružovaly na dřevěném kolovrátku. Odevzdané nitě se bílily na trávě nebo nechaly barvit na černo, modro či červeno. Bílé nebo barvené nitě se musely vhodně rozdělit a balit, aby se v prodejném stavu dostaly do vídeňského obchodu. Tímto způsobem se obchod provozoval dlouhou řadu let, během kterých došlo ve firmě k některým významným změnám. Nejpodstatnější z těchto změn, která vedla vývoj továrny od faktorie až po moderní závod, byl příchod Johanna Josefa Grohmanna.

1817 - 1846   WEISS, RÖSSLER & SPOL.

Johann Josef Grohmann

Amálie Rössler

Johann Josef Grohmann se narodil 25.srpna 1792 jako třetí syn Dominika Grohmanna a jeho ženy Terezie, roz. Heirichové, dcery krejčího.

Když se v roce 1812 objevil ve Vrbně na základě slibných zpráv staršího krajana Ferdinanda Rösslera, aby zde uplatnil své obchodní schopnosti a zkušenosti s českým způsobem bělení lnu, netušil, že již po pěti letech se stane podílníkem firmy Weiss & Rössler. Firma se tedy v roce 1817 přejmenovala na Weiss, Rössler a spol.

Johann Josef Grohmann si 15.září 1818 vzal za ženu chovanku Ferdinanda Rösslera, mladou slečnu Amálii Rössler. Mladá paní Amálie s manželem Johannem Josefem Grohmannem se ubytovali v zámečku, který jim později zcela přenechal její strýc Ferdinand Rössler. Během dvaceti let přivedla Amálie na svět 13 dětí. A mladý manžel se věnoval celou svou bytostí podniku, který mu byl obživou a koníčkem zároveň.

Chudobinec Vrbno pod Pradědem

Tato doba je neoddělitelně spjata s lidmi, kteří stáli v čele vznikajících továren a byli i významnými obyvateli města Vrbna. Byli nejen úspěšnými podnikateli a tvrdými obchodníky, ale i dobrými sousedy a lidmi se sociálním cítěním.

Jméno Weiss & Rössler se zachovalo i v seznamech dobročinných dárců na stavbu nového chudobince po požáru starého v roce 1816, ale také významně přispěli na výstavbu nového hřbitova v roce 1819.

Zámeček  Vrbno pod Pradědem

Ferdinand Rössler

KDO BYL FERDINAND RÖSSLER?

Sňatkem s Josefou Püsekovou z Karlovic srostl druhý ze zakladatelů firmy Ferdinand Rössler ještě více s vrbenským prostředím. Stal se z něj úctyhodný podnikatel, měšťan a jeho štěstí se ještě stupňovalo narozením chlapečka, k ohromnému potěšení rodičů. Otec v něj kladl velké naděje a stal se mu značnou vzpruhou při podnikání, protože měl do budoucna dědice rodinného podniku. O to větší byl žal a smutek obou rodičů, když jim po jeden a půl roce života zemřel. Svědčí o tom nápis na pomníku v třetím výklenku vrbenské hřbitovní zdi: “Zde leží Markus Aurelius Rössler, jediná ratolest, naděje a radost svých rodičů. Narodil se 29.října 1815 a zemřel 6.března 1817“. Aby zmírnil bolestivý dopad osudu, adoptoval Ferdinand Rössler svou neteř Amálii, dceru obchodníka s plátnem Josefa Rösslera a jeho manželky, rozené Palmeové z Krásné Lípy. Chovanka se za rok vdala za mladého Josefa Grohmanna za přítomnosti vídeňského společníka Weisse jako svědka v jejím rodném kraji. Ferdinand Rössler za 3 roky odchází z Vrbna do podniku do Štýrského Hradce. Tam se stal spoluzakladatelem štýrské zemské spořitelny a nadále rozmnožoval svůj majetek stavbou nájemních domů. Před svou smrti 3.1.1838 odkázal část ze své pozůstalosti, 67 000 zlatých, městům Vrbnu a Krásné Lípě. Z těchto prostředků se v jeho rodišti postavila škola a ve Vrbně se zřídilo stipendium a dobudoval se místní hřbitov. Ulička kolem továrny nesla jeho jméno až do roku 1945.

Podle dochované mzdové knihy firmy Weiss, Rössler a spol. z let 1818-1819 pracovalo v uvedené době pro tuto faktorii 158 domácích dělníků. Z toho 118 mužů a 40 žen. Vyrobili 134.286 štůčků nití a rok na to již 147.916 štůčků.

Vznikly dvě různé technologie, starší na obyčejném kolovrátku, při které mohl niťař současně pracovat nanejvýše se třemi až čtyřmi vřeteny a novější na zákrutním kolovrátku, kde bylo současně 12 až 20 vřeten v činnosti.

Po třech desetiletích takto provozované výroby umírá spoluzakladatel firmy ve Adolf Weiss – 3. srpna 1830. Jeho podíl přebírá syn Karel.

V letech 1839 – 1841 se mění způsob výroby. Pracovalo se převážně jen strojně vyrobenými přízemi z Anglie a z akciové přádelny v rakouském Pottendorfu. Jen malá část příze rozdělovaná domáckým niťařům pocházela z Rumburska. Pohyb surovin a hotových výrobků probíhal v původní velké budově za bývalým hamrem, kde byly také sklady. V roce 1843 vyrobilo 400 pracovníků již 800 kop nití. V apretační manufaktuře bylo 6 luhovacích a 3 teplovodní kotle. Část z takto poctivě vytvořených prostředků bez ohledu na délku pracovní doby v tvrdém zaostalém prostředí v podmínkách ranného kapitalismu sloužila jako záloha pro velké výdaje za dovezené produktivnější stroje, poskytující lidem více výdělečných možností. 

Přesto, že bylo třeba věnovat hodně prostředků na vzrůstající investice do firmy, koupili Weiss a Grohmann a spol.  pro nově dokončený kostel oba boční oltáře a několik velkých obrazů (viz foto). Kostel byl vysvěcen s patřičnými ceremoniemi 29.dubna 1844 

Lustr který je krásnou dominantou, zase vyrobila sklárna Richter a Co. z Vrbna.

Levá strana kostela s oltářem

Pravá strana kostela s oltářem

Záslužný kříž bylo rakousko-uherské vyznamenání, které zřídil císař František Josef I. nejvyšším rozhodnutím z 16. února 1850. 

Toho roku se buduje silnice z Vrbna do Bruntálu. I přes postupné vylepšování cest a silnic se kyvadlová doprava výrobků a surovin mezi Vrbnem a Vídní protáhla od několika dnů až někdy na několik týdnů podle počasí a ročního období. Tím se vrbenské nitě prodražovaly, zejména v době, kdy nastoupila tvrdá konkurence kvalitních anglických nití, prodávaných na rakouských trzích bez celních barier. 

Ale narůstající nápor starostí s náročným přebudováním své manufaktury na strojní továrnu, pod tlakem anglické konkurence, přinutilo brzo ovdovělého podnikatele Johanna Grohmanna překonat své city a smířit se s neměnností osudu. 

V podniku mu nastoupila opora, když dospěl a začal pracovat jeho nejstarší syn Quido. A navíc Johann Grohmann dosáhl pozoruhodného společenského uznání za svou průkopnickou práci v textilním oboru, když byl vyznamenán zlatým Záslužným křížem s korunou. Obdržel jej uprostřed uznalých zástupců průmyslu a vídeňského císařsko-královského dvora, kteří dovedli ohodnotit potíže a rizika spojená s organizováním takových rentabilních výrobních jednotek.  

1846 - 1883   WEISS A GROHMANN

Bělidlo a další budovy firmy z roku 1855.

Roku 1846 mění firma název na Weiss a Grohmann. Při této příležitosti obdržela povolení uvádět v titulu: „Továrna na lněné nitě se zemským oprávněním.“ 

 

Poté, co ručně vyrobené nitě pro svou nerovnoměrnost již nemohly konkurovat mechanicky vyrobeným nitím z Anglie, byla firma nucena roku 1847 vybudovat ve Vrbně mechanickou niťárnu. Mechanické niťárenské stavy a další potřebné stroje byly dovezeny z Anglie. Jako pohon jim sloužila vodní turbína o 65 koňských silách, zatímco apretační stroje byly stále poháněny vodním kolem, umístěným v budově za továrnou. Brzo na to byla postavena vlastní barevna (1855), takže celá výroba lněných nití se soustředila ve vlastní továrně. Počet zaměstnaných pracovníků byl v té době 150 osob.
Jedním z následků americké občanské války bylo zastavení dovozu zámořské bavlněné příze. Tím nastaly zvlášť výhodné podmínky pro rakouský průmysl lnu. Již v roce 1865 se továrna rozšířila a výkon stoupl postavením parního stroje o 35 koňských silách. Století páry vstoupilo do Vrbna pod Pradědem.

Továrna v roce 1855

Unikátní foto z roku 1866. Prusové na náměstí ve Vrbně.

V roce 1861 se Quido Grohmann stal starostou Vrbna. Ani starostenská funkce však nebyla za odměnu, město se stále rozrůstalo a bylo potřeba zapojit grohmannovské organizační a podnikatelské schopnosti do jeho služeb. Také se v rakousko-pruské válce v r. 1866 město muselo vypořádat s ubytováním a průchodem vojsk i několika případy cholery. 

V roce 1867, kdy mu končilo šestileté období v čele obce, odcházel jeho otec Johann Josef Grohmann po padesáti letech z podniku a předal mu celou pravomoc i odpovědnost za prosperitu továrny. Právo spolurozhodování si však ponechal.

V roce 1869 se další rozšíření továrny stalo nutností, proto se postavila nová velká budova. Počet strojů se rozrostl a výkon turbíny stoupl na 80 koňských sil. Následkem tohoto zvětšení provozů a uznané výkonnosti závodu obdržela firma právo uvádět v titulu císařského orla a v názvu „císařsko-královská privilegovaná továrna na nitě“. Podstatné změny v závodě si vynutilo neustále rostoucí množství šicích strojů. Dovezené, bezvadně vyrobené čtyrnásobné bavlněné nitě na dřevěných cívkách používané výlučně na šicích strojích, se staly mocným a citelným konkurentem lněných nití. Ty byly křehké, méně pružné a přitom dražší a nerovnoměrné. Byly nevhodné pro použití na šicích strojích. Proto byly lněné nitě postupně vytlačovány nitěmi bavlněnými.

Johann Josef Grohmann

25.8. 1792 - 27.3.1873

Uprostřed těchto odbytových potíží a zároveň stavebního a investičního úsilí umírá Johann Josef Grohmann, úspěšný pokračovatel díla Weisse & Rösslera. Přispěl velice významnou měrou k vytvoření mnoha pracovních příležitostí a prostřednictvím i svých synů a jejich díla se podílel rozhodující měrou na zprůmyslnění Vrbna pod Pradědem. Jeho čas se naplnil 27.3.1873 ve věku 81 let. V matričním zápisu je uvedena jako příčina úmrtí mozková mrtvice.

Oplakáván svými dětmi, mnoha vnuky a všech těch, kteří si uvědomovali jeho přínos místním poměrům, byl uložen do rodinné hrobky. Na pomníku je vytesán výmluvný nápis: 



"Šťastným lze nazvat, jehož poslední hodina

udeří uprostřed svých blízkých,

protože žije dále v její paměti a plodech svého snažení,

žije v činech svých dětí a vyprávění svých vnuků."

Zápis v matriční knize Vrbno pod Pradědem o úmrtí Johanna Josefa Grohmanna ze dne 27.března 1873

Veškerá tíha běžného obchodu ležela nyní na bedrech prvorozeného syna Quida. Zůstala mu však jen velmi krátká lhůta na to, aby se zapsal do historie rodinné firmy. Quido Grohmann zemřel, necelé dva roky po smrti otce, dne 8.12.1874.

Byl vyznamenán za svou průmyslovou a obecně prospěšnou činnost rytířským křížem řádu Františka Josefa. Zanechal tři dospívající syny. Nejstaršímu Victorovi bylo 19, Emilovi 18 a nejmladšímu Quidovi 15 let. Jejich matka, vdova Emma Grohmannová, vstoupila roku 1875 do firmy zároveň s vnukem spoluzakladatele Adolfem Weissem. Firma pokračovala pod názvem Weiss a Grohmann. Přes těžkou ztrátu v rodině si poradila za podpory ředitele Baldaufa s novými podmínkami v závodě, kdy rozšířený provoz niťárenský v nové, velké budově si vynutil již za rok větší úpravy, a to výstavbu výkonnějšího bělidla na druhé straně silnice a vpředu přístavbu leštírny.

Zmínka v novinách o tom, že Quido Grohmann převzal Rytířský řád

Řád Františka Josefa, rytířský kříž

Zmínka o úmrtí Quida Grohmanna ve vídeňských novinách z roku 1874

V sedmdesátých letech se vážně uvažovalo o stavbě železnice do Vrbna. Grohmannové se spolu s jinými vlivnými osobami vrbenského kraje silně zasadili pro to, aby trať vedla z Milotic údolím Opavy, proti původnímu záměru stavby přímo z Bruntálu přes Andělskou horu, kolem břidličných lomů nad Pochní a dále do Vrbna. 

K urychlení realizace přispěli podle protokolu z 19. dubna r.1876 firma Weiss a Grohmann 1 000 zlatých, Karel Grohmann 8 000 zlatých a Eduard Grohmann 5 000 zlatých. 

Dne 5.prosince 1880 byl tedy slavnostně zahájen provoz železnice z Vrbna do Milotic. Jednokolejnou trať otevřela společnost Císařsko‑královské státní dráhy a první vlak  projel 15. prosince roku 1880.

Téhož roku se také oslavovalo stoleté výročí obchodní společnosti Weis-Rössler-Grohmann.

Za rok nechala paní Emma Grohmann postavit věžičku na tehdy již 80.letou budovu a na korouhvičce umístit písmena G a C s číslicemi 1881. Do kovové báně uložili fotografii a zprávy pro další pokolení. Stejný letopočet je ukrytý ve skříni věžních hodin, zakoupených od hodináře Schneidera z Bruntálu. Těžká závaží na dlouhých provazech udržovaly stroj v chodu 30 hodin na jedno natažení. Začátek a konec dlouhé směny oznamovala daleko slyšitelná parní píšťala.  

1883 - 1845   GROHMANN & CO.

V létě roku 1883 se rozdělila firma Weiss a Grohmann a její majetek tím způsobem, že společníci Karel a Adolf Weiss převzali úplně vídeňský velkoobchod pod firmou Weiss a spol. a Emma Grohmannová a její syn Emil převzali celou vrbenskou továrnu a pokračovali pod názvem Grohmann a Co. Původní firma Weiss a Grohmann tedy zanikla.
V tuto dobu se Emil vrátil z Anglie a převzal od ředitele Baldaufa vedení podniku.

Dne 17.června roku 1888 se Emil Grohmann žení ve Vídni s Marii Bosch ze známé pivovarnické rodiny v Rakousku.

V roce 1889 byla přistavěna nová kotelna s parním strojem o 90 HP k velké budově pro napojení na transmise. Protože během let byl odbyt nití čím dál obtížnější, byla firma nucená zavádět nové výrobky. Proto převzala v roce 1883 výrobu pleteného zboží, šňůr a lemovek od firmy Johann Scholz a syn ve Vídni a přeložila výrobu po postavení provozní budovy v r.1894 do Vrbna. Prostory této firmy ve Vídni si firma Grohmann a spol. ponechala a provozovala dále jako velkoobchodní sklad a prodejny. V roce 1895 se musela výroba bavlněných nití na dřevěných cívkách pro silnou konkurenci úplně zrušit. V tomto roce se pro ostatní výrobky zakládala nová filiálka v Glucholazích (Pruské Slezsko).

13.března 1896 umírá spolumajitelka firmy Grohmann a Co. Emma Grohmannová. Její syn Emil zůstává jediným majitelem firmy. Ale tlak obchodních a veřejných starostí nepovolil ani z ohledu na osobní a rodinnou zátěž. 

Emil Grohmann byl roku 1896 vyznamenán osobně velmistrem a arcivévodou Evženem za svoje zásluhy při výstavbě místní nemocnice a budovy fary Mariánským křížem německého rytířského řádu.

Ochranná známka firmy „Grohmann und Co.“ užívaná na přelomu 19. a 20. století.

Budova školky úplně vlevo

MATEŘSKÁ ŠKOLA EMMY GROHMANNOVÉ

Paní Emma Grohmannová, která zemřela 11. března 1896, manželka továrníka Quido Grohmanna, známá svou obzvláštní dobročinností, podpořila ve své poslední vůli vytvoření nadace na zřízení mateřské školy. Bohužel již tato šlechetná dárkyně nemohla své dílo spatřit. Zřízení mateřské školy převzal její syn, starosta Emil Grohmann. Koupil za 4000 zlatých dům stolaře A. Hackenberga v Kopečné ulici č. 74 a poté ho nechal přestavět k novému účelu, přičemž byly přesně splněny všechny zákonné požadavky: velký sál slouží pro pohybové hry, zatímco prostorná místnost je určená pro klidné zaměstnání. Kromě toho je pro nejmenší k dispozici šatna. Aby bylo možné poskytnout rychlou pomoc v případě, že se dětem udělá špatně, byla zřízena čtvrtá místnost s lůžky a dalším vybavením.

Mateřská škola byla vybavena na příkladné úrovni nejen stavebně, ale i pro vzdělávací účely. K dispozici byly všechny potřebné pomůcky pro vyučování i různé dětské hry. Byla vybudována i velká zahrada, která byla za příznivého počasí velmi oblíbeným místem, kde děti trávili svůj čas na houpačkách nebo v prostorném zahradním domku. Aby se zabránilo nežádoucímu rušení cizími osobami, byl dvůr oplocený a opatřen uzamykatelnou brankou.

Mateřskou školu lze právem zařadit mezi dobročinná zařízení rodiny Grohmann, neboť nabízela více než stovce chlapců a děvčat příjemný pobyt a užitečné zaměstnání. Školka byla po předchozí bohoslužbě slavnostně vysvěcena konventním převorem německého řádu, čestným opatem Maxmiliánem Finkem a předána do správy řádovým sestrám. V mateřské škole byly úspěšně činné následující ctihodné sestry:

1899-1901 Kolawiková Wilhelmina

1901-1902, 1907-1909 Schaffranková Petrina

1902-1909 Kurková Salesia

1906-1907 Gürtlerová Romana

1899-1906, 1909-1911 Kohlmeierová Hilda

1909-1911 Sanyterová Euphemia

Sestry měli ve školce k dispozici vlastní místnost. Náklady na údržbu mateřské školy byly hrazeny z příjmů nadace, která byla za tímto účelem zřízena. Z toho dostávala, kromě bezplatného ubytování, osvětlení a vytápění, odpovídající plat také ošetřovatelka.

Bělidla firmy Grohmann und Co. rok 1898

Roku 1897 se skládá zařízení závodu ze 6500 niťárenských vřeten s příslušnými pomocnými stroji pro výrobu všech druhů nití a dále z 280 proplétacích strojů. 

Výrobky firmy se skládají z dlouho známých lněných nití všech sil a barev pro šití, pletení a háčkování, které jsou stále specialitou firmy. Dále pak všechny propletené druhy jako lemovky, šňůry a šněrovadla ze lnu, bavlny i vlny. 

Firma byla mnohokrát vyznamenána na četných výstavách. Toho času zaměstnává 400 pracovníků, pro ně je zřízené vlastní nemocenské a starobní pojištění. Je zřízena prodejna potravin a závodní kuchyně bez stravovací povinnosti, ale také všem přístupné lázně.

Pečetní razítko z roku 1898

Vnitřní zařízení továrny k roku 1898

Vnitřní zařízení továrny k roku 1898

Ke stoletému výročí založení závodu nechal majitel razit pamětní medaili z bronzu, stříbra a zlata. Autorem medaile je Franz Xaver Pawlik. Na jedné straně je zobrazený Emil Grohmann a na druhé straně vidíme andílka odhrnující závěs minulosti z podobizen zakladatelů továrny Adolfa Weisse a Ferdinanda Rösslera. Vedle stojí dospělá žena se zdviženou rukou směrem k budovám vrbenského závodu a pod ní pracovnice u niťárenského stroje s nápisem: "K stoletému jubileu firmy 1800-1900 Weiss-Rössler – Grohmann a spol. – Vrbno – Vídeň". 

Quido Grohmann, bratr Emila

Emil Grohmann byl mnohými funkcemi plně zaneprázdněn. Byl majitel továrny a starosta města, zasedal také stejjako jeho bratr Quido tři roky za volební okrsek vrbenský v Slezském zemském sněmu a v Obchodní a živnostenské komoře v Opavě, kde zastupoval místní průmyslníky.

Pozvánka k oslavám 100.let od založení firmy. 

Konala se 30.června roku 1900 ve Vrbně. Během pečlivě naplánovaného programu proběhla  slavnostní bohoslužba v kostele a dále položení věnců zesnulých bývalých akcionářů společnosti na místním hřbitově.

Jako poslední bod je od 15 hodin firemní party na festivalovém trávníku u podniku Grohman & Co.

Vojáci 2. čety 10. roty pěšího pluku č. 1 Kaiser pomáhají ve Vrbně po povodni v červenci 1903. V pozadí budovy firmy Richter & Co Glasherstellung (sklárna).

Již v roce 1897 byly potíže s velkou vodou, ale povodeň, která se vřítila 11.července 1903 hlavním proudem z údolí střední Opavy předčila všechny tehdy známé předchozí povodně svými neblahými a pustošivými následky pro obec i závod. Z provalené kotelny sklárny odnesla dva plamencové kotle. Ani přes vypsanou odměnu nebyly k nalezení. Zničila prastaré poměry v řečišti. Jez, sloužící kdysi pilám a přes sto let kosařskému hamru a nyní závodu, se dostal mimo tok řeky. Napřímením řečiště Opavy se spádové poměry pro využití vodní síly změnily. Vznikly územní spory, protože se hranice mezi Vrbnem a Mnichovem posunuly na stranu Mnichova. Pozemky vykoupila firma Grohmann a spol.

Bylo třeba vybudovat nový vyšší jez přímo pod mnichovským břehem a prokopat přívodní kanál k místu starého jezu a napojením na stávající náhon zajistit vodní sílu pro novou dvojitou Francisovou turbínu pohánějící provozy továrny. Ta byla vyrobena v rakouském St.Pöltenu a při největším průtoku dodávala 80kw elektrické energie. Kolaudační zápis je z 21.3.1904. Protokol o dohotovení stavby jezu byl sepsán o 4 měsíce později 5.7.1904. Souběžně s problémy v závodě trvaly potíže s řízením města, obnovením cest, mostů a zajištění prostředků pro tolik mimořádných výdajů.

Původní elektrárna firmy Grohmann & Co.

Avšak bohužel za rok, dne 2.8.1905 v plném pracovním a společenském zápřahu teprve 49 ti letý Emil Grohmann zemřel při operaci slepého střeva ve Vídni. Smrt přerušila četná pouta, kterými byl svázán se svým domácím prostředím. V předtuše nejhoršího před odjezdem do vídeňské nemocnice pověřil ředitele Kolesu a prokuristu Zöllnera vedením závodu.

Smuteční oznámení Emila Grohmanna

Vdovu Marií Grohmannovou stihl nezáviděníhodný osud, protože přežila všechny svoje děti. Ve stejném roce, kdy ovdověla, ji zemřela mladičká dcera Ilse, která měla teprve 12 let. Do plnoletosti synů zůstala jedinou majitelkou firmy a tak na ni dolehly všechny starosti o výrobní náplň továrny. Funkci starosty po zesnulém Emilu Grohmannovi převzal jeho bratranec Hugo Grohmann, syn majitele přádelny lnu. V roce 1908 se začalo s výrobou knoflíků z nití a rok na to zakoupila Marie ve smyslu jednání zesnulého manžela závod v Pochni. Tam zemřel poslední majitel firmy König a Leyer, která byla založena v roce 1870 a svou výrobou konkurovala továrně ve Vrbně a kupem odpadl soupeř a výroba se rozšířila.

Roku 1912 dospěli nejstarší synové Erich a Friedrich a tak vstoupili do rodinné firmy.

V té době však vypukla světová válka a syn Erich musel narukovat. Těžko bylo vdově Marii, když ji zastihla krutá zpráva o smrti nejstaršího syna a spolumajitele firmy Ericha. Padl 18.6.1916 v Czernoviczi na Bukovině. Vedení firmy tak zůstalo na Friedrichovi, který byl postižen na páteři od narození.

Po utišení zbraní a zhroucení rakouské monarchie se ženil Friedrich Grohmann se Susannou Primavesi. Její otec byl spolumajitelem továrny na zpracování juty a vlastníkem přádelny ve Světlé Hoře. Těžký byl dopad rozpadu Rakouska-Uherska na odbytové podmínky. Vyžadovalo to přizpůsobování změněným poměrům na zahraničních trzích. V letech 1919-1920 se zakládaly vedle vídeňské továrny další pobočné závody také v rumunském Temešváru a maďarské Rákospalotě u Budapešti. V rodině majitele došlo k radostné události, když mu žena Susanna porodila rok po svatbě syna Johanna Georga a za další rok dceru Elenoru.

Zaměstnanci firmy Grohmann a Co. Uprostřed sedí Marie Grohmann, vpravo syn Kuno Grohmann a vlevo syn Friedrich (Fritz) Grohmann.

Kuno Grohmann jako poručík v Rakousko-uherské polní uniformě. Nedatovaná fotografie pořízená v Lemberg/Łwów (nyní Ukrajina) jej zachycuje jako temperamentního poručíka rakouské armády v ležérní poloze, oceněného Pruským železným křížem 2. třídy a dalšími medailemi za statečnost.

V létě 1922, kdy se narodila majiteli firmy Friedrichu Grohmannovi nejmladší dcera Eva, se ženil i jeho bratr Kuno Grohmann s Lore von Jutrzenka. Prožívali líbánky ve vile bývalých majitelů vedle pocheňského závodu, kde si zařizovali bydlení. Téhož roku po vstupu do rodinného podniku se Kuno Grohmann silně zasadil o podepsání zájmového sdružení s větší firmou Gruschwitz v Neusalzu nad Odrou, dnešní Nowé Soli, s podobným výrobním programem. Během dvou let se připojily další firmy ve snaze si vzájemně zajišťovat odbyt.

Expedice zboží firmy Grohmann a Co.

Během oslav jeho 34. narozenin se dělníci z Grohmannovy továrny rozhodli vytvořit trvalý odkaz. Vysadili na hranici katastrů Vrbna a Karlovic obrovské iniciály "FG34" ze stromů v novém lese nad továrnou. 

Tento příběh ukazuje, jak lidé dokáží vyjádřit obdiv a respekt vůči významné osobnosti prostřednictvím trvalých a nečekaných gest. Obří iniciály ve stromech nad továrnou zůstávají památníkem nejen Grohmannově vlivu v průmyslovém odvětví, ale i jeho vazbě s pracovníky a obyvateli Vrbna, která jej obklopovala.

Vzpomínky na významné osobnosti mohou být vyjádřeny v nečekaných podobách. 

V případě Friedricha Grohmanna se uchovala zvláštní a památná událost.

Plán dvojdomku pro dělníky od Josefa Hoffmanna z roku 1923

Mladý Kuno, plný sociálního cítění, chtěl vedle dalších záměrů výrazně zlepšit bytové podmínky svých zaměstnanců. V roce 1923 prohlásil :“Jestli během 10 ti let každý dělník s rodinou nebude mít vlastní domek se zahradou, nechám toho a odcházím“. Známý vídeňský stavební atelier Hoffmann, který tehdy pracoval na projektu přepychové vily pro jeho bratra Friedricha, mu poslal návrhy tří typů rodinných domků pro jeho záměr vybudovat sídliště na dolním konci Husovy ulice nad tehdejší panskou zahradou, dnes již zastavěnou obytnými družstevními domy. Z jeho iniciativy stojí dva dvojdomky na ulici Husova a jeden na ulici Kopečná, který obýval tehdy bratr Theodor a rodinný příslušník Dittrich z Prahy. 

V té době se Friedrich s rodinou přestěhoval do právě dostavěné moderní vily na upraveném pozemku pod továrnou, kde dorůstali jeho tři děti. Neznáme důvod, proč se Kuno Grohmann odstěhoval do Vídně. Buď to byla nespokojenost jeho mladé ženy se životem na samotě v malé odlehlé osadě nebo jeho neshody s bratrem Friedrichem pro jeho nesamostatnost, poté, co odkryl nekalé machinace ředitele Kolesy ve prospěch jeho závodu ve Zlatých Horách.

Výrobna rok 1925

Roku 1925, se oslavovalo důstojně 125leté založení firmy a při této příležitosti byla také ražena medaile ve tvaru firemní osmicípé hvězdy GROKO se jmény všech majitelů a s rokem nástupu do firmy. Byla vydána i zvláštní brožura znázorňující výrobky a majetkové poměry ve firmě. Stará paní Marie nechala vyšít velký prapor zaměstnaneckého a dělnického spolku závodu, vysvěcený v rámci oslav.

V neděli 28.6.1925 se konal v sále Hotelu Riedel (později Hotel Morava) slavnostní večer za účasti 150 hostů. Mezi hosty byly příslušníci široké rodiny Grohmannů a vedle čestných hostů i pracující závodu.

Oficiální pozvánka ku příležitosti 125 let založení firmy Grohmann & Co.

Vzorkovnice z roku 1924

Vzorkovnice z roku 1924

Vzorkovnice z roku 1924

Vzorkovnice z roku 1924

Kuno Grohmann, foto z roku 1938

Toho roku bylo dokončeno několik stavebních akcí. Byla zvětšena administrativní budova, k barevně byly přistavěny koupelny, postaveny garáže a rozměrné haly nového bělidla s prosklenou střechou, kde bělení na trávníku bylo nahrazeno bělením chemickým. Uvolněné provozní plochy byly zarovnány pro výstavbu závodního fotbalového hřiště. Výkonné upravárenské postupy, vyžadující velké množství kvalitní vody si vynutily výstavbu velkých sběrných jímek na svahu pod chudobincem. V přední části barevny nechal Kuno Grohmann zřídit veřejné lázně se stálou službou lazebníka pro zaměstnance zdarma a pro veřejnost za poplatek. To bylo v čase, kdy vlastní koupelna byla ještě vzácností. Později bylo za přispění Grohmannů otevřeno první veřejné vrbenské koupaliště s mnoha kabinami mezi náhonem a tratí, napájené z náhonu.

Ve dnech 6-9.2.1928 se z iniciativy bratří Grohmannů sešlo Evropské konsorcium průmyslníků – niťařů v Praze. Podnikatelé tohoto odvětví si vyměňovali zkušenosti z oblasti výroby a obchodu.

Jak ukazuje seznam čestných hostů, účastnili se mimo několika zmocněnců i tehdejší ministr zahraničního obchodu Dr. Eduard Beneš a Dr. František Peroutka, ministr obchodu. Účastníci si prohlédli zajímavosti Prahy a byli přijati na Staroměstské radnici primátorem JUDr. Karlem Baxonem. Pak odjeli zvláštním lehátkovým vagonem do Zlína k prohlídce Baťových závodů a nakonec do Vídně, kde se s nimi rozloučil v atelierech „Wiener Werkstätte“ Dr. Kuno Grohmann.

V roce 1925 vypsala firma soutěž o reklamní slogan. Reklama byla uveřejněna ve všech tehdejších novinách a časopisech určených hlavně pro dámy. Vítězná báseň obdržela I.cenu - 1.000Kč

***

Hvězda Groko

otevře Vám teprv oko,

na nejlepším zboží vstříc Vám jasně svítí,

zdobí pestré stuhy, knoflíky i niti.

Ať je zlatá, modrá, stříbrná neb rudá,

ráda zří ji žena bohatá i chudá.

Lepší zboží nemá nikdo kolem kol,

nežli firma Grohmann a spol.

***

A protože měla soutěž velký pozitivní ohlas, v následujícím roce byla vyhlášena další soutěž. Tentokrát o nejhezčí výkladní skříň obchodníků prodávající zboží firmy Groko. V porotě zasedli např. akademický malíř Erich Hürden, sochař Ludwig Max, ředitel Slezského zemského muzea Dr. Braun a samozřejmě představitelé firmy GROKO včetně ředitele reklamního oddělení..

Obchodní oddělení

Karel Löffler, ředitel reklamního oddělení fa. Groko

Reklamní oddělení pod vedením Karla Löfflera bylo doslova továrnou na vynalézavé reklamní slogany. V tehdejším tisku se každý týden objevovala pestrobarevná paleta reklamních inovací pro firmu Groko. Výrazným milníkem byl rok 1929, kdy firma přišla s revoluční novinkou v podobě podvazků. Kromě tradičních textů přišla řada i na propagační básničky a kreslené vtipy, které byly v té době oblíbenou formou propagace. Tyto kreativní prvky získaly nejen pozornost veřejnosti, ale také utvářely povědomí o firmě Groko ve společnosti. 

Vrcholná sochařská díla mohou být svědky historie, ale někdy se samy stávají součástí záhadného osudu. Takovým příběhem je socha "Žena s dítětem" od Maxe Ludwiga, rodáka z Vrbna, která přinesla do města ducha mateřství a uměleckého vyjádření na popud Kuno Grohmanna. Vznikla v období mezi roky 1925-1927 a byla považována za symbol mateřství a umístěna na veřejném prostranství u kostela. Ovšem po válce byla tato socha odstraněna, zanechávajíc za sebou záhadný osud.

Různé legendy a ústní podání rozvířily otázku, kam se skutečně socha dostala po svém odstranění. Jedna z teorií hovoří o jejím torzu, které údajně zdobí zahradu někoho v Bruntále. Tato verze však zůstává spíše mýtusem. Druhá varianta, podložená několika zdroji, ukazuje na možnost, že socha byla zakopána na konci Střelniční ulice  ve Vrbně.

Výrobna č.1

Výrobna č.2

Obchodní oddělení

Zasedací místnost

Podniková prodejna

Adolf Hitler přijel 7. října 1938 vlakem do polských Glucholaz, odkud se vydal automobilem přes Krnov do Nových Heřminov, kde si prošel opevnění, a pokračoval směrem do Bruntálu, Vrbna pod Pradědem, Zlatých Hor zpátky do Glucholaz, odkud vlakem zase odjel. Ve Vrbně pod Pradědem u hotelu Morava obyvatelé nadšeně vítají Adolfa Hitlera s doprovodem Göringa, Heidricha a Henleina. Během krátké zastávky se podepsali do městské knihy a poté navštívili bunkry.

Po chaotickém růstu zásob neprodejného zboží a neúnosné záplavě nekrytých dluhopisů se zhroutily burzy ve světových centrech obchodu a nastal pověstný černý pátek světové ekonomiky. Přesto, že vznikla daleko od nás, přece velká hospodářská krize postihla i osazenstvo vrbenských závodů. Veškerá výroba trpěla nedostatkem objednávek a z toho důvodu došlo k propouštění. Rozsáhlá nezaměstnanost s klesající kupní silou měla velice tvrdý sociální dopad na obyvatelstvo.

Roku 1938 došlo k závažné události, která sice zdánlivě neměla nic společného s výrobou nití a propleteného zboží, ale přesto měla později katastrofální dopad na osazenstvo závodu a obyvatele celého kraje. Němečtí fašisté rozbili první republiku a osvobozovali Sudety. Hitler se svým štábem vítězně projížděl slavobránami vyzdobeným Vrbnem. Většina jásajícího obyvatelstva si rozhodně neuvědomila, do jakého rizika se pustili a komu dali tak nadšeně svůj hlas. Že tím také převzali těžkou spoluodpovědnost za hrozné činy tohoto krvavého režimu a nakonec jaké nedozírné následky z toho vyplynou pro ně samé.

Dne 1.ledna 1939 donucen okolnostmi převedl Friedrich Grohmann majetek firmy do formy, odpovídající právním normám tehdejší německé říše jako komanditní společnost, tzn. že převedl na sebe a na některé ostatní rodinné příslušníky následující vklady v říšských markách na kapitálovém a soukromém kontě.
Ve stejném roce byla zřízena pro vlastní označování výrobků a reklamní účely tiskárna a kartonáž.
Tehdy došlo k rozdělení obyvatelstva z národnostního a rasového hlediska. Z důvodu vytvoření národnostně čistých oblastí vznikla první vlna vyhnanců do protektorátu s příslibem odsunu do nehostinných krajů Sibiře po konečném vítězství fašismu. Několik židovských a položidovských spoluobčanů se ztratilo beze stop a nikdo se neodvážil zeptat na jejich osud. 

Rodina Kuna Grohmanna, Vídeň 1937. Nejmladší dítě na fotografii je Josef Grohmann.

Tvrdě pronásledované skupiny prozíravých lidí se snažili vystupovat proti nastávající hrůze, ale jejich hlasy zanikly ve spoušti všeobecného nadšení. Jeden z nich, Dr. Kuno Grohmann, bratr majitele firmy Friedricha, byl zapojen do protifašistického odboje a byl také patrně členem pronásledované komunistické strany. 28.května 1940 byl odhalen a aby unikl jisté smrti v hrozných mučírnách, zastřelil se. Zanechal po sobě pět dětí, které pak jezdily z Vídně na prázdniny k babičce do Vrbna. Ta oplakala dalšího syna a žila, lidmi viděna jen vzácně, v uzavřeném soukromí v přední části dnešního zámečku.

Údolím Opavy a kolem továrny se valila i další pohroma. Tohoto smutného roku 1940 se opakovala po 37 letech opět velká povodeň. Ničivé záplavy se tehdy držely hlavně mnichovských břehů. Voda narušila velký jez, vybudovaný po zátopách roku 1903 a vyplavila dlouho za odměnu hledané plamencové kotle sklárny, které byly pod ním leta zasuté náplavem. Na konci války byly pak zneužity jako cvičný terč při výcviku střelby protipancéřovými pěstmi civilních jednotek Volkssturmu.


Ve stejném roce se dokončila přístavba k dlouhé budově niťárny s podjezdem a sklady po obou stranách. Továrna dodávala tehdy na trhy bavlněné nitě, nitě ze lnu a ramie, pletené a tkané zboží, knoflíky z nití, konopnou přízi a nitě a oděvní doplňky. Válečná výroba jela naplno, obchody se dařily. Všechny uniformy potřebovaly nitě. Od nejvyšších říšských pohlavárů přes všechny složky branné moci až po posledního ubožáka v koncentračním táboře.

Jak se množily povolávací rozkazy, opadalo nadšení. Armáda vytrhávala muže z rodin a z pracovišť a hnala je před hlavně zoufale se bránicích napadených národů. Proto musely v těch dobách často ženy zastávat práci mužů.

Na samém konci války, v únoru roku 1945, přišla z tehdejšího východního Pruska krutá zpráva pro rodinu vrbenských Grohmannů. Padl tam jediný syn a nadějný pokračovatel v podnikání firmy Georg Grohmann. Byl jedním z posledních 266 vrbenských mužů, obětovaných vůdci a tisícileté říši. Jeho otec Friedrich, matka Suse, sestry a babička prožívali nemenší žal a smutek jako stejně postižení pozůstalí jejich padlých zaměstnanců.


Německý Wehrmacht na útěku zabavil firmě Groko – Grohmann a Co. bez náhrady traktor zn. Rübezahl a krátce na to příslušníci Rudé armády osobní auto zn. Tatra, z nákladního auta obruče a motor, 380 kg šněrovadel, 1100 m plátna pro výrobu knoflíků z nití a 42 m kožených hnacích řemenů.

Friedrich Grohmann a jeho žena museli všeho nechat a odejít. Brzo je odvedli tak, jako mnoho dalších, do sběrného tábora v Olomouci-Hodolanech.

O způsobu úmrtí Friedricha Grohmanna existuje více verzí, ale jeden věrohodný očitý svědek prohlásil, že šel s ním ve stejném čtyřstupu pod dozorem strážných sběrného tábora přes most do práce, když se nemocný Friedrich pod tíhou beznadějného trápení rozhodl vyřešit svou bezvýchodnou situaci. Chtěl se zabít skokem z mostu do řeky. Vyskočil z řady, ale střela bdělého ozbrojeného doprovodu ho předběhla a dokončila jeho zoufalý záměr. Tak skončil svůj život dne 23.července 1945 poslední mužský člen rodiny Grohmannů v původní rodové větvi výrobců nití.

Děti Friedricha Grohmanna. Vlevo dcera Eleonora, vpravo Eva a syn Hansjörg

Marie Grohmannová roz.Bosch nar.17.6.1888

Maminka Grohmanová oplakala dalšího ze svých synů a proto se jako rozená Rakušanka vystěhovala do Rakouska a paní Susi Grohmannová byla za známých podmínek odsunutá do Německa. Mladší dcera Eva (23 let) studovala během války ve Vídni zemědělství. V kritické době porážky byla na studentské praxi na statku u Chebu. Když se dozvěděla o zhroucení říše, popadla opuštěný koňský potah Wehrmachtu a s nejnutnějšími zásobami našla ještě někde v Čechách svou sestru Eleonoru a spolu prchli na západ, přes celé Německo až k holandským hranicím. S matkou se setkali až v roce 1946.

Válkou těžce postiženou starou paní Grohmannovou ještě dvakrát zasáhl krutý osud, když ji dostihly smutné zprávy o smrti dvou posledních synů. Theodor Grohmann zemřel v ruském zajetí 15.dubna 1946 a ing. Emil Grohmann v rakouském Zipfu 19.března 1948. Rok nato skonala ve vysokém věku 87 let 3.února 1949 ve štyrském Mürzzuschlagu.

 

1945 - 1952   NÁRODNÍ PODNIK TOVÁRNY STUH A PRÝMKŮ

V květnu 1945, kdy svět slavil konec ničivé války v Evropě, obyvatelé Vrbna pociťovali její následky v plné míře. Při přechodu fronty a násilném odchodu posledního majitele továrny Friedricha Grohmanna a jeho ženy do sběrného tábora v Hodolanech – Olomouci, výroba a běžný chod továrny nebyly narušeny díky Adolfu Billichovi a Siegfriedovi Geisterovi, kteří v této kritické době vedli továrnu.

Později se však objevily komplikace. Tyto problémy se projevily při výměně původních zkušených pracovníků, kteří byli z Československa odsunuti a nahrazeni novými dosídlenci, především ze Slovenska. S příchodem nových pracovníků se vrátili také bývalí obyvatelé Vrbna, kteří museli v roce 1938 opustit město kvůli národnostním čistkám němců. Do role národního správce závodu byl 12. července 1945 ustanoven jeden z těchto navrátilců – ing. Jan Vladař. Před ním tuto funkci vykonával Oldřich Čermák, pověřený Národním výborem v Praze.

V roce 1946 byla vládou Československé republiky vydána vyhláška, která se týkala továren a závodů v národní správě. Konkretně pro vrbenskou textilku říkala, že: 

"Majetková podstata závodů zanikla dnem 31.12.1945 a dle vyhlášky ministerstva průmyslu ze dne 7.3.1946 č. 1096 přešla dnem 1.ledna 1946 na Národní podnik Továrny stuh a prýmků – Krnov. Hodnota nově zřízeného národního podniku ke dni vzniku byla 58 798 080,80 Kč."

První velkou poválečnou stavbou bylo zpevnění silně zanedbané cesty vedoucí k továrně. Tato cesta naléhavě potřebovala opravu již po mnoho let, jelikož chůze i jízda po ní byly obtížné za každého počasí. Bez ohledu na hluboké bláto či mračna prachu, lidé měli problémy s průchodem. Pro usnadnění pohybu kolem továrny byla cesta důkladně upravena a pokryta žulovými kostkami, a to již v druhém pololetí roku 1945.

V bývalém starém panském domě, nynějším zámečku, v jehož přední budově naposledy bydlela Marie Grohmannová, se zařídil Závodní klub Revolučního odborového hnutí, kde se konaly různé schůze, zábavy a oslavovaly se i rodinné události. V zadních budovách bydleli v prvních poválečných letech ještě němečtí nájemníci, kteří byli sice později zčásti odsunuti, ale část zůstala zde. Po přemístění Závodního klubu roku 1954 do společenských prostorů v přízemí vily Friedricha Grohmanna vedle závodu tam pak dožívalo několik seniorů a části stavení začaly pustnout. Až v roce 1964 celý objekt zakoupily Lisovny nových hmot n.p. pro ubytování učňů svého učiliště a po necelých 10-ti letech prodaly celý dům, kterému se již všeobecně říkalo „zámeček“, tehdy velice úspěšně prosperujícímu Jednotnému zemědělskému družstvu Vrbátky u Prostějova. Družstvo provedlo velmi nákladnou přestavbu celého objektu na rekreační středisko pro rekreaci svých členů. 

Během té doby, kdy Jan Wágner stál v čele továrny, chystaly dějiny další podstatnou změnu, tentokrát vlastnických vztahů.

Znárodnění, tedy převedení majetku soukromých vlastníků do rukou státních úředníků tady již proběhlo. Proto únorové události roku 1948 prošly ve Vrbně a okolí celkem klidně a bez třídních třenic. Nebylo o co bojovat, neboť všechny německé majetky byly zkonfiskovány, jejich bývalí vlastníci buď padli na frontě nebo byli odsunuti a továrny buď byly již národní podniky nebo fungovaly od počátku roku 1946 pod národní správou.

Vzorník č.1

Vzorník č.2

Vzorník č.3

1952 - 1989   ZÁVODY STANISLAVA KOSTKY NEUMANA N.P.

26. listopadu 1952 došlo k dalšímu přejmenování závodu. Továrny stuh a prýmků n.p. změnily název na na:

 „Závody Stanislava Kostky Neumanna, n.p.“ 

Název vznikl podle jména význačného básníka té doby. Vrbenský podnik byl znárodněn a začleněn do krnovských Závodů S. K. Neumanna. Ředitelství a hlavní výrobna, byla tedy v Krnově a ve Vrbně vznikl pobočný závod s označením 03. V dalších letech proběhla specializace výroby - pevné prýmky a úplety se nadále vyráběly ve Vrbně, vše ostatní v Krnově. 

V roce 1954 se Závodní klub podniku ZSKN stěhuje ze zámečku do vily Fritze Grohmanna. Na fotografii z 60.let jsou patrné ozdobné mříže oken. Toto mřížování bylo odstraněno při rekonstrukci v 70.letech stejně jako původní schodiště vedoucí z terasy na zahradu. Fasáda je také jiná: přirozená a prodyšná omítka byla nahrazena zcela neprodyšným Brizolitem. Část sklepů se přestavěla na vinárnu.

Dům na Nádražní ulici ve Vrbně patřil také závodům ZSKN a v roce 1958 byl rekonstruován.  Původně patřil rodině Grohmann, kde žila část jejich rozvětvené rodiny.

Logo společnosti Centrotex

Rok 1962 zaznamenal opět rostoucí požadavky dodávek na západní trh prostřednictvím Centrotexu v Praze a zároveň povinnost uspokojit nenasytný trh zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. 

Možnosti závodu byly využity do krajnosti. Proto se upravily poslední postradatelné místnosti skladu naproti zámečnické dílny na prýmkárnu č. 10. K uspokojení poptávky hlavního odběratele Svitu v tehdejším Gottwaldově, bylo třeba občas vedle běžných velkosériových dodávek použít k vyřízení bleskových požadavků i osobního kurýra se zvláštní dodávkou zboží v kufru, který byl okamžitě předán do výroby. 

Exotické jména měst na početných bednách, připravených k odeslání v expedici svědčily o tom, kam všude putovaly výrobky závodu. Adresy ve španělštině nebo portugalštině pro cesty námořními loděmi do zemí jižní a střední Ameriky, azbukou pro dodávky do Moskvy, zemí bývalého Sovětského svazu a dále transsibiřskou magistrálou do Mongolska, dokonce občas do zemí Oceánie a na souostroví Fidži. 

K zvládnutí těchto úkolů přispěly také dodávky výkonnějších soukacích strojů, které vyrobili v podnikových strojírenských dílnách ZSKN v Krnově. V té době provedli pracovníci Centroprojektu Gottwaldov situační a výškopisné zaměření závodu. Stejného roku také nastoupil dentista J. Palík do nově zařízeného závodního zubního střediska v prostorách obchodního útvaru v administrativní budově.

Lemovací PRÝMEK hadovka ZSKN, n. p. Krnov

Prýmkárna v závodu Vrbno

Po vydatných deštích došlo k protržení hráze vysoko vedeného a málo udržovaného náhonu vodní elektrárny v Markvarticích, v obci Široká Niva. Došlo ke sporům o náhrady škod, způsobených obyvatelům zatopených rodinných domků. Vysoké náklady na generální opravu a stálou roční údržbou několik kilometrů dlouhého přívodu pohonné vody lesem ze vzdáleného jezu vedly nakonec dne 3.10.1964 k zastavení Francisovy turbiny vodní elektrárny. Za dob její největší slávy díky vodě, padající z 11-ti metrové výše na její rotor, dávala turbína při plném průtoku výkon 80 kWh.

Vzorkovnice galonové pruženky I.

Galonový stroj zastaralé konstrukce, na kterém se vyráběly pevné i pružné prýmky.

Vzorkovnice galonové pruženky II.

Galonový stroj HD 4/1

Bělení přízí a šněrovadel v závodu Vrbno

Maloprůměrový zátěžní stroj KOHLER

V roce 1967 odstranily bagry blízko továrny 100 letý vršek, vlevo na cestě směrem k závodní kuchyni v místech, kde se dnes parkuje. Byla to hromada navezené zeminy z výkopů při stavbě velké budovy niťárny v roce 1870 a také z později vyhloubeného spodního náhonu turbíny. V té době byl již zarostlý mohutnými stromy. Paní Emma Grohmannová nechala zarovnat vrchol hromady a umístit tam lavičky a hrazdy pro děti. Proto nesl dlouho název „Emin vršek“. Koncem roku 1967 však musel ustoupit úpravám terénu v okolí továrny.

1968  - Společenský pohyb uvnitř vedení národního podniku se na veřejnosti projevil tím, že se změnil na krátký čas název podniku podle nejstaršího závodu na předválečné vrbenské GROKO i s firemním znakem.

V těch letech probíhala se závodem VB Fletex, což byl závod stejného výrobního zaměření ve východoněmeckém Erfurtu, výměna zkušeností z výroby a organizace práce a výměnná družební rekreace. 

Střídavě ročně každá strana pohostila 10 osob druhé strany. Pracovníci z bývalé NDR byli ubytování v rekreačním středisku Přerovských strojíren na konci Karlovic a mohli si prohlédnout vedle závodu i krásy hor a kulturní památky kraje.

Po krátkém přerušení v období „normalizace“ pokračovala každoroční družební výměna pracovníků z obou závodů ještě delší dobu.

170-ti leté výročí založení závodu se oslavovalo důstojně velkou výstavou výrobků z celého národního podniku v prostorách Závodního klubu ZSKN a slavnostní schůzí v Závodním klubu LNH. 

Galonový stroj RASCHELINE fy Müller

Schéma vazby č.1

Galonový stroj RASCHELINE fy Müller

1971 - V březnu ukončil 14 let úspěšné činnosti v závodě Zdeněk Hrbolka. Vrátil se do Krnova a vedení předal Milanu Vávrovi. Ten měl 35 let, když začal pronikat do problematiky vrbenského závodu.

1972 - Vybudována nová, moderní barevna. 

1973 - Zakoupeny čtyři šestihlavé, máloprůměrové, okrouhlé, zátažné pletací stroje od švýcarské firmy Köhler. Myšlenka použít těchto strojů pro tehdejší výrobní program se osvědčila, proto se přikoupilo v r. 1979 pět kusů čtyřhlavých strojů stejného typu z Krnova a v roce 1982 ještě jednou stejné množství.

1975  - Až do roku 1985 se pořídily řady osnovních, jedno a dvoulůžkových rašlů firmy Carl Mayer. Současně s používáním této jehlové techniky bylo nutno pořídit i stroje na snování osnovních cívek. První byl starší stroj značky Favorit na cívky do šířky 14 palců tj. 32,5 cm. Pro lepší využití rašlí byly potřebné cívky široké 21 a 24 palců, tj. 46 až 64 cm. Až v letech 1982 a 1984 se tedy koupila nová snovadla firmy Textima z Německé demokratické republiky, na kterých bylo možno nasnovat více materiálu na větší cívky. S druhým snovadlem se také koupily tři řetězové závěsné zásobníky osnovních cívek pro pohotové odkládání většího množství nasnovaného materiálu na těžkých cívkách s bezpečnou manipulací. 

1975 - Po několika drobných opravách došlo k podstatné přestavbě závodní kuchyně. Místnosti provozovny navazovaly po zazdění starého vchodu uprostřed domu na sebe. Dům sloužil tehdy zároveň kuchařkám, nájemníkům i strávníkům. Po přestavbě byly místnosti seřazeny v řadě za sebou: předsíňka, kancelář, šatna, velká jídelna s okénky výdejny jídel, bokem WC a dále umývárna nádobí, rozměrná kuchyň s výsekovým koutem masa a na konci východ k přejímací rampě zboží a vstup do blízkých, ledničkami vybavených skladů. Pro nájemníky bydlící na poschodí, se upravil starý vchod ze zadní strany uprostřed dlouhé budovy. 

1975 - Staré, ještě předválečné dřevěné dveře do hlavních vchodů všech budov továrny se vyměnily za kovové. Naproti zámečnické dílny se do uvolněné prýmkárny č. 10 po přestavbě nastěhovala šatna mužů, výdejna nářadí, sklad náhradních dílů, svařovna a sklad hutního materiálu.

1975 - Vedoucí pracovníci n.p. Varhany Krnov projevili zájem o plastiku a fontánu z neudržované zahrady závodního klubu. Rozhodnutím odboru kultury okresního národního výboru jako výkonného orgánu státní památkové péče byly plastika i fontána k velké škodě továrny převezeny do Krnova. 

1980 - Vybudovala se řada kanceláří v administrativní budově v prvním poschodí, v místě zrušené velké adjustace dokončovny a měnily se stará skříňová okna za dvojitá vyklápěcí. 

1981 - Začala postupná výměna více jak stoletých jednoduchých železných oken na dílnách za dvojité dřevěné. S přestávkami se táhly tyto stavební práce na několika budovách až do počátku devadesátých let. 

Bilance za uplynulé desetiletí od roku 1960 byla velice kladná. Produktivita práce vzrostla o 100% s počtem pracovníků nižším o 10. Průměrný výdělek rostl o 36% a roční výroba zboží se zvýšila z 20,5 mil Kčs na 40,5 mil. Kčs. Část tohoto nárustu ale tvořily zvýšené ceny. Denně se vyexpedovalo až 300 000 párů šněrovadel. 

V srpnu 1980 přišli na několikatýdenní zaučení v prýmkárně a dokončovně čtyři dělníci z Kuby. Od října 1981 začaly pracovat v závodě také dělnice z Vietnamu. Do roku 1991 se zde vystřídalo i několik skupin vietnamských děvčat. První pracovnice byly pilné, snaživé a vzdělané, zřejmě studentky. Poslední projevily spíš obchodní nadání, místo práce u stroje kšeftovali s textilem po všech dílnách závodu. 

Zatím co se postupně obnovovaly nejnižší patra továrny, zub času hlodal v patře nejvyšším. Po 108 letech nepřetržité činnosti vypověděly v roce 1989 službu věžní hodiny, dílo bruntálského hodináře Schneidera. Hodiny se musely každý kalendářní den bez výjimky natáhnout a zhruba co 20 let vyměnit lana závaží. Údery na cimbaly ohlašovaly po dlouhá léta do dalekého okolí každou čtvrt, půl a třičtvrtěhodinu a pomáhaly během minulých pohnutých 100 let sledovat lidem s různými jazyky a názory neúprosný běh času.

Pro zajímavost, za 108 roků služby:

Hodiny přes všechny pokusy o opravu zůstaly vždy po 20 minutách záhadně stát. Pracovník Okresních komunálních služeb Vyškov, který byl povolán stroj opravit, odmítl provést jakoukoliv opravu z důvodu, že už mají odslouženo. Nakonec se uvolnilo asi 50.000 Kč na nový segmentový stroj s elektrickým natahováním včetně nových číselníků a mechanických rozvodů k nim. Musí se dvakrát ročně mazat a občas podle potřeby sladit souběh s časovým signálem.

Hodinový stroj bruntálského hodináře Schneidera.

Ručně tepané ciferníky jsou uloženy na půdě továrny.

Věžička s hodinami byla dostavena v roce 1881.

Dne 17.března 1982 po 11tiletém plodném působení odvolala z velitelského stanoviště závodu ředitele Milana Vávru náhlá smrt. Vystřídala jej začátkem roku 1983 ing. Zdeňka Vilímková. Koncem roku 1990 ukončila paní ing. Vilímková vedení závodu. Vrbenskou továrnu tehdy po 5 měsíců vedl podnikový ředitel ing. Bedřich Ehler. V dubnu 1991 nastoupil na místo ředitele ing. Emil Pela, který přišel z Lisoven Nových Hmot. Nebylo to pro něj snadné pracovat na tak odpovědné funkci v neznámém oboru.

1989 - ODETKA A.S.

Při privatizaci po roce 1989 došlo k osamostatnění podniků. Krnovský závod dostal název Pega, vrbenský Odetka. Název ODETKA je složenina z názvů dvou podstatných částí výrobního programu, ODĚvní šňůry a TKAničky. Vyrábí především chirurgické nitě, prošívané příze, šňůry a svíčkové knoty. 



Odetka funguje do dnešních dnů. https://odetka.cz/ 

Využity části textů od Gerhard Chrobok - historie Odetky