PŘÁDELNA LNU

Historie továrny sahá až do roku 1841, kdy ji založil Kašpar Eisenbach, syn Andrease Eisenbacha, majitele manufaktury na výrobu železného zboží a zbraní. 

Původně byla tato továrna zaměřena na výrobu kovového zboží, ale později, díky podílu Adolfa Raymanna, začala fungovat jako přádelna lnu. Tímto krokem byl položen základ dlouhé historie, kdy továrnu vlastnila i rodina Grohmann. V následujících letech továrna prošla mnoha změnami a vývojem, který stojí za povšimnutí. Podívejte se na pestrý příběh této továrny od jejího vzniku až po její ukončení v roce 2009.

1841 - 1859   KAŠPAR EISENBACH

Originál smlouva prodeje továrny a pozemků v Sobotíně z roku 1834.

Vlevo podpis hraběte Mitrowského, vpravo Kašpara Eisenbacha

Andreas Eisenbach, podnikatel v oblasti železářství a zbrojařství, provozoval továrnu specializující se na výrobu zbraní a dalších kovových výrobků  v Sobotíně. Po jeho úmrtí 11. ledna 1834 převzal podnik jeho syn Kašpar. Ten se rozhodl zrušit rodinný podnik a 28. března 1834 prodal budovy továrny spolu s pozemky hraběti Antonínu Bedřichovi Mitrowskému za částku 16 000 zlatých.

Původní továrna Andrease Eisenbacha v Sobotíně.

Kašpar Eisenbach se rozhodl pro pokračování podnikání v oblasti železářství v nedalekém Vrbně pod Pradědem, kde se po prodeji dědictví rozhodl investovat peníze do výstavby nové továrny, specializující se na výrobu železářských výrobků. Již v roce 1841 získal státní povolení k provozu vrbenské továrny, což naznačuje jeho rozhodnost a rychlost při začleňování nových projektů. Zatímco existence jeho zbrojařského podnikání ve Vrbně není podložena, jeho nový podnik se stal centrem pro výrobu širokého sortimentu strojů pro zemědělství. Výrobky jako balíkovače slámy byly jen jedním z mnoha speciálních nástrojů, které se staly jeho specializací.

Nová továrna Kašpara Eisenbacha ve Vrbně pod Pradědem

Kostel svatého Michaela archanděla Vrbno pod Pradědem.

Jeho oddanost Vrbnu se projevila i skrze jeho činy. V roce 1845 Kašpar věnoval kostelu dvanáct zlatem rámovaných obrazů zachycujících Křížovou cestu. Tyto obrazy vznikly podle návrhů mistra Josefa Führicha, což bylo gesto, které demonstrovalo jeho hluboké propojení s tímto městem.

Přípisový list Spolku pro dějiny Slezska z roku 1859 o Kašparu Eisenbachovi.

9.června roku 1858 Kašpar Eisenbach překvapivě prodává vrbenskou továrnu svému švagrovi Adolfu Raymannovi za 10 000 zlatých. Tímto prodejem na švagra přechází nejen samotná továrna, ale i široké spektrum souvisejícího majetku, zahrnujícího pozemky, dvě rozlehlé zahrady, klíčový vodní náhon, podíl na vodním stavidle a výrobní zařízení. 

Tímto krokem Kašpar de facto opouští podnikatelskou sféru Vrbna pod Pradědem a přesouvá se do Kylešovic u Opavy. Tento krok znamenal nejen přesun jeho bydliště, ale také ukončení jeho podnikatelské aktivity ve Vrbně, čímž se významně ovlivnil průmyslový kontext regionu.

Mapa pozemků a budov ve Vrbně pod Pradědem, které Kašpar Eisenbach prodal Adolfu Raymannovi.

1858 - 1872   ADOLF RAYMANN - PŘÁDELNA LNU

Adolf Raymann se rozhodl nejen koupit továrnu, ale také ji transformovat v moderní strojní přádelnu lnu. Jeho strategie a postupy byly vždy rázné a cílené. Už v srpnu 1858 nechal připravit protokol obsahující instrukce pro přestavbu továrny na kovové zboží, proměnu v efektivní strojní přádelnu. Kromě běžných stavebních úprav nařídil přestavbu hydraulického energetického systému z tří menších kol na jedno větší vodní kolo. Plánoval také vybudovat nové prostory pro umístění parního kotle a moderních strojů potřebných pro nový provoz. S touto přestavbou zřejmě uvažoval o možnosti svěření nového provozu svému zeti Eduardovi Grohmannovi, kterého už v té době určil jako svého zástupce a důvěrníka při vybavování podniku.

Margaretha Raymannová, roz. Eisenbach, žena textilního továrníka Adolfa Raymanna, rok 1870.

KDO BYL ADOLF RAYMANN?

Podnikatelské znalosti a zkušenosti získal spoluprací v rodinné firmě. Pracoval jako společník svého otce a krátce po jeho smrti získal řádné tovární oprávnění s právem zřizovat v hlavních městech rakouských provincií obchodní sklady. Jako dodavatel stolního prádla vídeňskému dvoru měla firma právo užívat v názvu "dvorní dodavatel". 

1827 - Oženil se s Margarethou Eisenbachovou, dcerou Andrease Eisenbacha, majitele manufaktury na výrobu železného zboží a zbraní.

1834 - 1850 - Starosta města Jeseník

1855 - Byl hlavním podílníkem společnosti „ Raymann et Co.“ se sídlem v Jeseníku. 

1851 - Uvedl do provozu vůbec první slezskou strojní přádelnu lnu, a to přímo v Jeseníku. 

1870 - Obdržel Komturský kříž Řádu Františka Josefa (viz foto) a zlatý kříž s korunou za zásluhy.

Adolf Raymann (1799-1883), textilní továrník. 

Matriční zápis o svatbě Eduarda Grohmanna a Marie Raymann ze dne 12.ledna 1857 ve Frývaldově.

19.září 1859 představuje významný milník v historii továrny, kdy se přádelna se 700 vřeteny, zdůrazněme, během neobvykle krátké doby, dostává do plného provozu. 

Tohoto data využívá i Raymann, když sděluje svůj záměr převést továrnu pod novou firmu Eduard Grohmann C.K. Okresnímu úřadu v Bruntále. Zmiňuje zde disponování 4 jemnými spřádacími stroji o 700 vřetenech, zaměstnávání 50 dělníků a odhaduje hodnotu celého podniku, včetně budov, strojů a provozního kapitálu, na přibližně 60 000 zlatých.

Továrna v té době fungovala jako spoluvlastnictví Eduarda Grohmanna a Adolfa Raymanna, což potvrzuje i nákup přilehlých pozemků k objektu od Antonína Heidera v lednu 1865 za 15 000 zlatých. 

Dalším klíčovým okamžikem byl 19. srpen 1872, kdy Eduard Grohmann získal továrnu včetně vybavení od svého tchána za 10 500 zlatých. Tato cena přibližně odpovídala ceně, za kterou objekt zakoupil před 14 lety. Ovšem zda šlo skutečně o prodej nebo o formu předání věna jeho dceři, není možné v dnešní době s jistotou potvrdit.

K původním pozemkům továrny (vpravo) přikoupil Eduard Grohamnn ještě nemovitosti včetně pozemků čp.143 a 143a (obytná budova a tzv. drátovna) od továrníka  Antonína Heidera za 15.000 zlatých.

1872 - 1945   EDUARD GROHMANN - PŘÁDELNA LNU

Od roku 1872 se firma Würbenthaler Flachsspinnerei Eduard Grohmann (Vrbenská přádelna lnu E. G.) stala plně vlastněnou a řízenou Eduardem Grohmannem. I přesto, že továrna působila dojmem velkého závodu, ve skutečnosti patřila mezi nejmenší přádelny lnu ve Slezsku. 

Její kapacita se roku 1872 ustálila na pouhých 2900 vřetenech, což bylo o pětinu méně než v přádelně lnu v Jeseníku. Tato skutečnost jí sice neumožňovala soutěžit v objemu výroby, avšak v regionu zůstávala důležitým hráčem v oblasti zpracování lněného materiálu.

Živnostenský list Eduarda Grohmanna z roku 1860.

Ilustrační foto nám přibližuje fáze zpracování lnu, od počátečního třídění materiálů a procesu máčení a sušení až po samotnou výrobu koudele a "stuh". Následně byla připravena k bělení nebo barvení a posléze směřovala buď do niťárny, nebo přímo k výrobě lněných produktů. Tato technologie byla od roku 1850 běžně používána ve všech továrnách a představovala standardní postup v průběhu zpracování lnu.

Třídění dodávek surového lnu 

Mechanické česání surového lnu.

Sestavení balíků lnu do předení.

Zdvojovací stroje, natahování hrubých pásů lnu.

Míchací místnost.

Zpracování surového lnu.

Čistý len připravený k předení.

Zdvojovací stroje, natahování lněných stuh.

Ruční česání surového lnu.

Tvarování lněných pramenů.

Navíjení lněné koudele.

Sušení teplým vzduchem.

V roce 1887 Eduard Grohmann investoval do nového vybavení pro továrnu, když zakoupil moderní kotel pro ohřev vody potřebné k praní surového lnu a pro vytápění celého zařízení. Zvolil si tehdy inovativní technologii nazývanou Cornwallovo zařízení, jednoplamencový kotel navržený podle plánů z Anglie. Tento unikátní patent zajišťuje téměř úplné obalení topeniště vodou, což minimalizuje ztráty tepla. To se ukázalo jako výhodné a investice do této nové technologie se vrátila během krátké doby provozu. Tato modernizace zásadně přispěla k efektivitě a úsporám energie v továrně.

Do zaběhlé továrny vstoupil roku 1890 jeho syn Hugo (narozený 4.listopadu 1862 ve Vrbně pod Pradědem), který dokázal překonat výrobní problémy a začal ji dynamicky rozvíjet. Jeho energický přístup k řízení podniku výrazně přispěl k novému vzestupu. Přádelna lnu a její výrobky byly vysoce ceněny díky dosažené vysoké kvalitě, což přineslo továrně ještě větší prestiž a uznání na trhu. Hugo se stal klíčovou postavou v pokračujícím rozvoji rodinného podniku, posiloval jeho postavení a vedl ho k dalším úspěchům.

Rok 1893 přinesl pro továrnu zásadní změny. Nová inovace, tzv. transmise, čekala na celou továrnu. Toto speciální zařízení přenášelo hnací sílu ke všem strojům v továrně, což vyžadovalo menší stavební úpravy v celém areálu.

Parní stroj, pomocí hřídele a řemenic umístěných ve stropu na speciálních traverzách, přenášel sílu na celou řadu strojů nezbytných pro zpracování lnu. Tento systém byl distribuován do celé řady provozů s poháněnými stroji a ulehčoval tak těžkou manuální práci dělníků.

V roce 1885 došlo v továrně k další důležité změně, kdy byla zrušena noční práce žen. Tato rozhodnutí byla důsledkem postupného uvědomování si potřeby zlepšení pracovních podmínek a dodržování práv zaměstnanců. Tímto krokem bylo dbáno na zachování lidské důstojnosti a zdůraznění rovnocenných pracovních příležitostí pro všechny zaměstnance bez ohledu na pohlaví.

Tato iniciativa ukazuje, že vedení továrny bylo v té době vnímavé k sociálním otázkám a snažilo se přizpůsobit novým trendům v oblasti pracovní legislativy. Rozhodnutí zrušit noční práci žen můžeme chápat jako krok směrem k vytvoření podmínek, které byly v souladu s narůstajícím povědomím o právech zaměstnanců a humánními pracovními normami.

V roce 1895 měli pracovníci v přádelně příznivou možnost vydělávat si. Při pracovní době trvající 11 hodin mohli přadleny vydělat 10 krejcarů za hodinu. Tato mzda byla v té době relativně solidní, zvláště když vezmeme v úvahu, že kilogram chleba stál 13 krejcarů. Toto poměrně výhodné finanční ohodnocení pracovníků ukazuje na relativní stabilitu ekonomických podmínek a přispívalo k jejich finanční nezávislosti v té době.

V roce 1899 se začal vyvíjet plán na vytvoření nového vodního příkopu pro přádelnu, a to díky návrhu Adolfa Riegera. Spuštění prací proběhlo v roce 1900 a do konce roku byl vodní příkop úspěšně vybudován. Jeho hlavním účelem bylo zajištění ještě více přísunu vody pro potřeby přádelny. Tento projekt poskytl důležitý zdroj vody pro průmyslové účely, umožňující plynulý chod a efektivitu v celém zařízení.

V stejném roce se rozšířil i počet vřeten. Ze stávajících 2900ks na 4400ks, což znamenalo vyšší výrobu. ale i více dělníků na obsluhu strojů. V té době pracovalo v továrně již 330 zaměstnanců.

V roce 1901 se stal v továrně smrtelný úraz. Jeden dělník, díky špatnému stavu stroje, se zranil tak, že byl na místě mrtev. Za tuto chybu bylo údajně odpovědné vedení firmy. Hugo Grohmann byl odsouzený ke 14.dnům vězení. Ovšem po odvolání proti rozsudku, osvědčením o bezúhonnosti vypracovaném představiteli obce, byl rozsudek c.k. Zemského soudu v Opavě zrušen.

Roku 1905 zafinancoval Eduard Grohmann stavbu mostu přes Opavici, spojující obec Železnou s Vrbnem. V Železné měl totiž ubytované své zaměstnance a nový most byl tak důležitý. Stavba mostu svědčí o Grohmannově starostlivosti o své zaměstnance. Umožnění lepšího a snazšího přístupu do práce prostřednictvím mostu ukazuje jeho zájem o jejich pohodlí a usnadnění cestování mezi domovem a pracovištěm.

V polovině roku 1906 zažívá továrna výrazný pokrok, což je patrné z jejího dynamického rozvoje. V té době byl zaveden parní stroj, který sloužil jako hnací síla pro přádelnu. Tento nový stroj významně usnadnil práci dělníků a zároveň výrazně zvýšil tempo výroby. Díky této inovaci se podařilo optimalizovat procesy a zlepšit výkonnost továrny.

Bohužel však modernizační opatření měla i svůj odraz na pracovních místech. Počet dělníků tak poklesl na 230 a v následujících letech dokonce až na 165 zaměstnanců.

Udělení rytířského kříže Řádu Františka Josefa bylo pro Eduarda Grohmanna obrovskou poctou, které se mu dostalo v roce 1909. Tím se připojil k řadě významných osobností, které získaly tento prestižní řád z českého prostředí, mezi nimiž nechyběli historik Jaroslav Goll, vynálezce František Křižík, vědec Johann Gregor Mendel, malíř Alfons Mucha, sochař Josef V. Myslbek či spisovatel Alois Jirásek. Tato ocenění představovala významné uznání za vynikající zásluhy bez rozdílu stavu a jejich výjimečného přínosu a práce v různých oblastech společnosti.

Smlouva o převodu firmy do rukou Hugo Grohmanna z roku 1911

Dne 6. ledna 1911, v pokročilém věku 81 let, se Eduard Grohmann rozhodl předat řídící otěže rodinné firmy svému synu Hugovi, který právě oslavil svých 50 let. 

Tímto krokem se Hugo stal jediným vlastníkem továrny. Předání firmy bylo jakýmsi předáním štafety mezi generacemi, kdy Hugo převzal odpovědnost za další směřování továrny, následující vize svého otce. To mu umožnilo nejen kontinuálně rozvíjet úspěšné projekty, které začal jeho otec, ale i přinést nové inovace a změny do chodu továrny.

Během předání firmy mezi generacemi byl majetek společnosti ohodnocen na částku 600 000 korun , z toho 350 000 korun bylo alokováno na budovy, pozemky a strojní vybavení, zatímco zbývajících 250 000 korun představovaly zásoby surovin, pomocného materiálu a hotových výrobků. Toto finanční ocenění nejenže demonstrovalo ekonomickou stabilitu a úspěch, který firma během let dosáhla, ale také dalo Hugovi solidní základ pro další rozvoj a inovace.

Zároveň si však Eduard zajistil finanční zázemí pro sebe a zbylé členy rodiny. Ve smlouvě bylo pečlivě stanoveno, že Hugo musí poskytovat svým sestrám roční úrok ve výši 4% z určité částky, vložit peníze na spoření a udržovat také hotovostní rezervu. Kromě toho si rezervoval i několik praktických výhod: právo bezplatného užívání bytu, vytápění a osvětlení v domě č. 143 ve Vrbně, a také přístup k zahradě, dvoru a stájím pro koně. Eduard měl zájem o zemědělství, což byla vášeň, kterou během svého působení ve firmě nemohl plně realizovat. Po odchodu z vedení společnosti mohl konečně plně věnovat svůj čas této zálibě.

Zápis  v matrice o úmrtí Eduarda Grohmanna ze dne 21.12. 1915. Jako příčina úmrtí je uvedeno: Sešlost věkem.

Bohužel osud měl jiné plány. Dne 21. prosince 1915, pouhé čtyři roky poté, co předal řízení firmy svému synovi, Eduard Grohmann opustil tento svět ve věku téměř 86 let. Jeho odchod zanechal nezapomenutelnou mezeru v srdcích všech, kdo ho znali. Žil více než padesát let pro svou firmu, kterou zvedl od základů. Zajistil práci a finanční stabilitu pro svou rodinu, a svým úspěchem se stal vzorem pro mnohé. Od malé přádelny lnu vytvořil impozantní továrnu, která možná nepatřila mezi největší ve Slezsku, ale určitě si udržela své pevné místo na trhu. Jeho dědictví zůstane navždy živé v srdcích těch, kteří byli svědky jeho podnikatelského génia a oddanosti.

Hugo dlouhá léta úspěšně vedl továrnu. Až v roce 1929 předal vedení svému synovi Edgarovi, čímž začala nová éra ve třetí generaci v historii továrny. Pod Edgarovým vedením továrna expandovala do oblasti kolem Strzegomi ve Slezsku (dnešní Polsko) a stala se významným hráčem ve svém odvětví. 

Edgar se narodil 21. února 1897 ve Vrbně pod Pradědem a v době, kdy se stal hlavou podniku, mu bylo 32 let.  Dne 2.června 1927 si ve Vídni vzal Hedwigu Mossig a po roce 1945 se odstěhovali do Windsoru, kde 11.května 1962 zemřel.

Matriční zápis  o narození Edgara Grohmanna

Matriční zápis  o svatbě Edgara Grohmanna a Hedwigi Mossig ve Vídeňské matrice.

Plány úpravy továrny z roku 1931

Vila ve které bydlel Edgar Grohmann, kterou si nechal přestavět v roce 1939. Dříve zde bydlel jeho děda a zakladatel přádelny Eduard Grohmann. Více o vile zde.

Nicméně, doba po druhé světové válce přinesla nečekané výzvy. Po odsunu rodiny Grohmann přešel celý podnik do státní správy, což znamenalo nové období v historii továrny.

1945 - 1950   NÁRODNÍ SPRÁVA

Evidenční mapa z roku 1950. Zachycuje tovární budovy v poválečném rozvržení.

V září roku 1945 přešel závod pod Národní správu, a jeho dočasným správcem byl ustanoven soudruh Čermák, kterého později vystřídal soudruh Pavlas. Výroba se zaměřila hlavně na výrobu lněné a koudelné příze.  Postupem času, konkrétně 18.srpna roku 1946, byl podnik znárodněn. Do rozsáhlého komplexu spadala také výroba lnu v Nové vsi u Morávky. V následujících letech, konkrétně po roce 1948, byla přádelna začleněna do Tkalcovny a úpravny lnu, n.p. Jeseník. O pouhý rok později se stala součástí národního podniku Moravolen Šumperk.

V roce 1946 získal závod výjimečné uznání, kdy byl vyhodnocen jako nejlepší přádelna lnu v českých zemích. Toto prestižní ocenění se odrazilo v získání trvale putovní standardy od ředitele výrobně hospodářské jednotky Centrolen.

1950 - 1958   LENAS STÁTNÍ PODNIK

Rychlost proměn v podnikové struktuře neustále přibývala a 1.ledna roku 1950 došlo k dalšímu zásadnímu přeorganizování. Vrbenská přádelna lnu se během následujících osmi let stala nedílnou součástí státního podniku Lenas Bruntál. Tato období byla plná výzev a přizpůsobování se novým podmínkám, což odráží neustálý pohyb a změny v ekonomickém prostředí té doby. Tyto změny bohužel nepřinesly očekávané vylepšení, zejména co se týče modernizace strojního vybavení a zařízení, které zůstalo téměř na úrovni technologií z roku 1930.

1958 - 1989   MORAVOLEN NÁRODNÍ PODNIK

Nakonec, v roce 1958, se situace ustálila a přádelna lnu ve Vrbně se stala jedním z výrobních závodů začleněných do národního podniku Moravolen Šumperk. 

Toto období přineslo určitou stabilizaci a definici roli závodu v rámci většího organizačního celku. V průběhu počátku 60. let se podnik zaměřil na specializovanou výrobu jemných druhů příze, které byly především určeny pro výrobu exportních tkanin. 

Moravolen Šumperk patřil mezi největší textilní podniky v ČSSR. Zabýval se komplexní lnářskou výrobou, zahrnující přádelny, tkalcovny a úpravny. Sídlil v 11 závodech, rozmístěných v okrese i kraji, a specializoval se na výrobu rozmanitého stolního a ložního prádla. Mezi jeho nejznámější výrobky patřily damaškové stolní a ložní soupravy, za které obdržel mnohokrát ocenění, včetně zlaté medaile na EXPO 58 v Bruselu. Unikátní byly také výrobky pro veřejné a společenské organizace, které obsahovaly vetkané firemní znaky.

I přestože Moravolen Šumperk vyráběl také oděvní tkaniny, jeho klíčovým sortimentem zůstávalo ložní prádlo. Podstatná část produkce byla exportována, zahrnující jemné povlaky, utěrky, ručníky a stolní soupravy. Podnik tímto způsobem nejen rozšiřoval svůj vliv na domácím trhu, ale také získával renomé ve světě textilního průmyslu.

70.léta přinesla značné změny, především v oblasti pracovních postupů. V mnoha odděleních byl zrušen původní transmisní pohon, který nahradil moderní jednotkový elektrický pohon. Současně byla vybudována nová mechanická dílna, došlo k výraznému zlepšení ústředního vytápění a pro pohodlí zaměstnanců byly vybudovány nové šatny, umývárny a koupelny. Tímto způsobem byla podniková infrastruktura modernizována a vytvořeny lepší pracovní podmínky pro všechny zaměstnance.

Z příze vrbenských závodů se vyráběla například metráž - 100% len na utěrky tzv. "Růžový Moravolen".

V roce 1960 vznikl ze lnu impozantní portrét prezidenta Klementa Gottwalda. Pro tento obraz bylo využito 11 kilometrů příze z vrbenských závodů, který byl vyroben nadplán. Vzornice o rozloze 20 čtverečních metrů byla vyrobena v n.p. Moravolen v Jeseníku, zatímco samotná výroba proběhla v Šumperku. 

Tkaný portrét byl následně vystaven na veletrzích v Liberci téhož roku a posléze odeslán na Pražský hrad jako dar prezidentovi. Tato umělecká ukázka zdůraznila schopnosti a kvalitu výroby textilního podniku v Šumperku.

Roku 1982 došlo k významné změně strojového vybavení na oddělení dopřádelna. Pod vedením sovětského montéra soudruha Afonina provedli pracovníci pomocných provozů montáž 15 nových dopřádacích strojů PM 88L8. Tato náročná práce se uskutečnila za plného provozu, přičemž pracovníci byli schopni plnit své plánované úkoly bez jakéhokoli snížení výkonu dílny.

V plánu na příští rok byla také výměna a modernizace strojového parku v dalších odděleních, především v předpřádelně. Tento krok měl za cíl dále zvyšovat efektivitu a modernizovat výrobní procesy v celém závodě.

Všechny ukazatele plánu byly splněny a závod vyrobil navíc  13000kg lněných přízí. Na příznivém výsledku mají zásluhu také vietnamské pracovnice, které nastoupily do výroby v polovině roku 1988. Závod vyrábí více než 50% své produkce přízí pro tkaniny určené na exportní trhy.

1989 - 2009   VRSAN s.r.o.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 prošel státní podnik Moravolen Šumperk rozsáhlým procesem privatizace, který otevřel dveře pro nové investory. Závod ve Vrbně byl následně zakoupen společností VRSAN, která převzala odpovědnost za jeho chod. Navzdory proměnám vlastnické struktury si závod udržel svou tradici výroby lněné příze. Po následujících 12 let zdejší výrobní proces pokračoval, nesouc s sebou dědictví dlouholetého řemesla. Během té doby byl závod nejen součástí průmyslového odvětví, ale také důležitým ekonomickým faktorem pro místní komunitu.

I přes výzvy nového podnikatelského prostředí si společnost VRSAN uchovala tradiční zaměření na výrobu lněné příze, což ukazuje na schopnost adaptace na nové tržní podmínky. Provoz ve Vrbně byl také důležitým zaměstnavatelem, poskytujícím pracovní příležitosti pro místní obyvatele a přispívajícím k regionálnímu rozvoji.

Vizualizace Sportovně reakreačního areálu.

V roce 2001 však firma Vrsan s.r.o. učinila rozhodnutí představit svůj podnik na trhu a nabídla ho k prodeji. O rok později se dvě fyzické osoby staly novými majiteli celého závodu. I přes omezenější výrobní kapacitu nový vlastníci usilovali o zachování výroby lněných přízí. Bohužel vlivem levné dovážené konkurence se továrně nepodařilo obstát a v roce 2006 byla výroba zcela zastavena.

Areál továrny poté přešel do vlastnictví Města Vrbno pod Pradědem, které mělo původně plán vytvořit z něj centrum rekreace a volnočasových aktivit. Ovšem ani tato naděje na nové využití nebyla uskutečněna a budovy postupně začaly chátrat.

V říjnu 2009 byla zahájena demolice celého výrobního areálu. S touto akcí se uzavřel příběh továrny, která stála od roku 1841, téměř po dobu 170 let, a která ve své éře prožila vzestupy a pády v průběhu proměňujícího se průmyslového a ekonomického prostředí.

Rok 1870

Rok 2009